Zvrácené myšlenky

 Úterý

Ráno jen s potíží vstanu, protože jsem šel spát kolem třetí. To není zase tak moc pozdě, ale komu by se po pouhých čtyř hodinách spánku chtělo vstávat? Mě ne. Se zíváním se vydám do kuchyně, kde bratrovi píská voda na kafe. On se zrovna souká do školní uniformy a momentálně je zamotaný do kravaty. S povzdechem mu pomůžu a jdu spáchat raní hygienu. Potom si sednu k višňovému čaji, který začnu popíjet a sledovat bratra jak chystá snídani.

"Thomasi s takovou to nestihneš. Krom toho jsem měl dojem, že máš na sedmou a je čtvrt na osm."poznamenám jako by nic. Bratříček ztuhne v půlce pohybu a už ho není. Zakroutím hlavou a dodělám mu snídani kterou mu oknem hodím na ulici. Sobě si také něco ulovím a pomalu se začnu chystat. Asi ve tři čtvrtě na osm vylezu a jdu naproti pro Daie. Nikdo mi ale neotevírá a tak po desátém pokusu přesvědčit zvonek, aby někoho přivolal, jdu na metro. Do školy dojedu chvíli před zvoněním a ještě si stihnu koupit bagety na oběd. Po ránu se do kantýny nikomu chodit nechce a pak je až do oběda zavřeno. První hodinu máme dějepis a prvních dvacet minut posloucháme o tom jak se neumíme učit, protože jsme příliš líní a kdesi cosi. Potom se začneme zabývat náboženstvím, což mě doopravdy nebaví, ale nějak se tím prokousat musím.

O přestávce si pouze zajdu pro sešit do matematiky. Dai tu není a tak si nemám s kým popovídat, předtím jsem, ale nemluvil s nikým, takže mi to nějak moc nevadí, i když by mě zajímalo kde Dai je.

V matice neděláme nic jiného než grafy, grafy a ještě jednou grafy. Na konec hodiny dojde i Dai s omluvou, že byl u lékaře. Zpytavě si ho prohlédnu, ale jen zavrtí hlavou ať to neřeším, že to nemá cenu.

"Bylo to kvůli té chemii? Udělali ti něco rodiče?"vypálím na něj hned o přestávce. Ztuhne a s falešným úsměvem se na mě podívá. Potom mu ale poklesnou ramena, asi už nemá sílu na to zapírat.

"Po škole ti pomůžu s věcmi. Půjdeš bydlet k nám."oznámím mu takovým tónem, který jasně naznačoval, že mu žádné výmluvy nepomůžou. Vím moc dobře jaké to je být bit rodiči. Zavládne mezi námi napjaté ticho, které vydrží i přes celou japonštinu, kde bereme jakousi starověkou literaturu, což mě moc nebere. V angličtině toho také moc nenamluvíme, protože píšeme test na překlad a pak je oběd.

"Nechtěl bych vám zavazet."knikne sotva slyšitelně. Musím se uchechtnout.

"O to se bát nemusíš. Žijeme sami dva. Jen pokud ti nebude vadit, že je Thomas hrozný úchyl."zasměji se a dostanu něčím po hlavě. Ke svému úžasu zjistím, že je to jedna z mích baget, kterou drží právě můj povedený bratříček.

"Já ti dám úchyla. Za to se tahle bageta zabavuje, zapomněl jsem si peněženku."oznámí mi a ignoruje upištěné holky z mojí třídy. No jo vypadá jako svatoušek, ale tak doopravdy jenom vypadá.

"Tss."obeznámím ho s tím co si o tom myslím a on se jenom rozesměje a začne podrobně zkoumat Daie. Pěkně pomaličku od shora až dolů a to je chudák Dai už celý rudý. Dupnu bratrovi na nohu, aby se vzpamatoval.

"Nebude ti vadit, když bude u nás, že ne?"zeptám se ho, i když mi jeho pohled plný zájmu jasně napovídá, že ne.

"Samozřejmě, že ne. Už se na tebe těším."usměje se a jako správný úchylák ho hned políbí.

"Asi máš ve svém osudu jasno."řeknu jen tak mimochodem, ale Dai je dokonale překvapený na to aby něco jiného než záda mého bratra vnímal. Potichu se zasměji a nachystám si věci na španělštinu. Daie vzpamatuje až zvonění. Protože ve španělštině jsem v předstihu od ostatních tak si jen doplňuji v učebnici co zrovna dělají a moc pozornosti jim nevěnuji. Potom jen přetrpět dvě hudebky, což není takový problém a jde se domů.

"Budou vaši doma?"zeptám se, když vystoupíme z metra. Jen nevědoucně pokrčí rameny a rozklepe se. Nejspíš má opravdu strach. Před naším barákem už stepuje Thomas a mává na nás. Jenom hodím tašky do domu a pak se já a brácha vydáme pro Daiovi věci. On se tak rozklepal, že nebyl schopen s námi jít a já ani Thomas jsme ho do toho nenutili. Nikdo tam není což je pro nás daleko jednoduší. Prostě vezmeme jeho věci a zaneseme je k nám.