Zvrácené myšlenky

 Yoru Hikari

„Nemůžeš uhnout?“zavrčím na spolužáka a zároveň největšího rváče a provokatéra na škole.

„Ne.“oznámí mi a ještě víc se roztáhne.

„Jestli tě to zajímá tak za chvilku začíná hodina a já potřebuji věci v té skříňce o, kterou ses tak milostivě ráčil opřít spolu s tou vedlejší.“odseknu a vrazím mu loket do žeber. Polovičně stačí uhnout, ale i tak slyším jeho zaskučení. Jen si odfrkne a odkráčí i se svou partou. Poslední dobou se chová jinak než obvykle. Tolik se se mnou nehádá, je milejší a čas od času udělá něco i bez řečí. Dojdu do třídy, kde se jako obvykle rozvaluje na mé lavici.

„Vypal!“vyjedu na něho. Zvedne na mě svůj čokoládově hnědý pohled a usměje se. Kdybych měl být přesnější, tak jeho oči vypadají jako rozpuštěná mléčná čokoláda. Musím si nafackovat, když mi dojde, o čem přemýšlím. A jakej má krásnej úsměv.

‚Bože Yoru přestaň. Je to magor.‘napomenu se v duchu.

„Nemůžu.“zašklebí se.

„A to jako proč smím li se ptát?“

„Jednoduše proto že na mém místě sedí Kori a Lyra. Není tam místo.“vysvětlí mi. Jako bych to nevěděl.

„Ano ale Lyra přišla teprve nedávno a ty jsi jí posadil za ním. Klidně mohla sedět u mě a tys mohl zůstat trčet tam. Tady jsi ve druhé lavici a čníš tu jak maják.“zamumlám potichu. Kdyby nebyl tak agresivní a všichni by se ho nebáli tak si začnou stěžovat, že je moc velkej, ale i učitele z něj mají nahnáno. Nejspíš mě zaslechl, protože se na mě ublíženě podívá. Přestanu si ho všímat a místo toho přehodím pohled na učitele. Ovšem po chvíli usoudím, že i pro něho je mé pozornosti příliš škoda a začnu zkoumat nádvoří školy za oknem. O obědové přestávce na mě začne Zie dorážet jako i předchozí přestávky.

„Copak. Nakazil ses ignorativní nemocí?“pozvedne obočí. Místo odpovědi se začnu bavit s jiným spolužákem, který sedí hned za mnou. Pustíme se do konverzace o knížkách, ve které se úplně ztratíme a neslyšíme ani zvonění.

Kurai Zie

Šťouchnu do Yorua, protože si zřejmě nevšiml zvonění, ale nevnímá mě. Tohle nedopadne dobře. Přesně podle mích předpokladů přijde učitel a vyvolá ho. Je na něho zasedlý. Když vidím, že je Yoru úplně mimo a neví, co po něm učitel chce, protože minulou hodinu chyběl, napíšu mu na papír odpovědi a v jednu chvíli kdy učitel nedává pozor, mu je hodím. Díky tomu dostane za 2. Není možný aby mu tenhle učitel dal za 1 i kdyby mu odvykládal bez chyby i to co jsme nebrali.

„Dík.“poděkuje, když se sveze do lavice vedle mě. Dál si mě nevšímá. Poslední hodinu kdy máme tělocvik, se na něho zaměřím, když se převlíká. Sjedu ho pohledem a narazím na nespočet modřin, škrábanců ale i tržných ran. Některé má dokonce i zašité. My dva se často pereme to ano, i když bych to raději nedělal, ale on mě dokáže vytočit do nepříčetna, ale i tak jsem mu všechny ty šrámy nemohl udělat já.

„Musíš mě sledovat?“vyjede na mě, když jdu po škole za ním. Dokonce i partě jsem odřekl, že s nimi půjdu. Riko, vůdce naší party mě sice přemlouval ať na Yorua kašlu, že mi moje city stejně neopětuje, ale i tak jsem radši šel za ním.

„Ne jen jdu domů. Mám to stejným směrem.“pokrčím rameny. Yoru zrychlí chůzi a po chvíli zahne do nějakého domu. Spokojeně se usměji a odběhnu do svého domu, který je o tři ulice jinde. Hodím si tam věci, převleču se a už jsem zpátky u jeho domu. Nejdřív z domu slyším křik a pak je ticho. Jen tam tak asi tři a půl hodiny střídavě postávám, posedávám a pochoduji, když zevnitř vyběhne postava jen spoře oblečená. Poznám v ní Yorua a vydám se za ním. Ještě slyším nepříčetný řev nějakého muže. Yorua najdu na odlehlém hřišti, jak sedí na houpačce a klepe se zimou. Je sice jaro, ale počasí se to asi ještě nedozvědělo a chová se jako by byla zima. Přehodím přes něj svoji bundu a chytnu ho do náruče.

„Co to děláš. Pusť mě.“začne jančit. Nevšímám si ho a odnesu k sobě domů. Položím ho na postel a přehodím přes něj deku.

„Zůstaň. Udělám ti čaj.“přikážu mu.

„Copak jsem pes?“zavrčí. Nejspíš je vytočenej. Teď je otázka jestli kvůli tomu, že jsem ho vzal k sobě nebo z toho co se stalo u nich doma. A já věřím, že se tam něco stalo. Odejdu z pokoje a zamířím do kuchyně, která sídlí hned vedle. Z přípravy čaje mě, ale vyruší Yoru který se snaží nepozorovaně zmizet. S povzdechem ho zatáhnu zpátky do pokoje a pro jistotu zamknu. Vzteká se, ale co nadělá. Nenechám ho odejít. Když se vrátím, navztekaně sedí na zemi vedle postele.

„Už mě necháš jít?“zabodne do mě naštvaný pohled. Kazí to jeho nádherné křišťálově modré oči.

„Ne dokud mi neřekneš co se u vás doma děje.“prohlásím, znovu zamknu a do rukou mu strčím čaj. Zabrblá něco jako ‚Děkuji‘ ale dál mlčí.

„Tak?“pobídnu ho.

„Nic se tam neděje.“řekne roztřeseně. Povzdechnu si. Z něj nic nedostanu. Aspoň zatím ne.

„Lehni si do postele. Jsi celý zmrzlý. Dneska domů rozhodně nejdeš.“zamračím se na něho a strčím ho pod peřiny. Okamžitě z nich zase vyleze. Obrátím oči v sloup a ze skříně vyhrabu pouta. Aspoň k něčemu budou. Kdysi mi je dal Riko se slovy, že je jednou určitě využiju. Připoutám ho k čelu postele a opět přes něj hodím peřinu. Při tom se omylem dotknu zápěstí a on sykne bolestí, i když se ji snažil zakrýt. Zase ho odkryju a prohlídnu mu nové rány. Některé vyčistím a některé nechám tak. Potom mu obvážu pohmožděné zápěstí a kotník, který se mu nebezpečně nafukuje. Ovšem to všechno zvládnu, až ve chvíli kdy ho přesvědčím, aby se uklidnil, protože sebou hází jak ryba na suchu.

„Dobrou noc.“rozloučím se s ním a jdu si ustlat v bratrově pokoji, který se už před rokem odstěhoval se svojí přítelkyní.

Yoru Hikari

Po tom co se neúspěšně snažím dostat z pout, se rozhodnu, že půjdu spát. Všechno mě bolí od toho, jak mě otčím opět zbil a znásilnil. Myslel jsem, že si toho nikdo nevšiml ale Zie mě dnes vyvedl z omylu. Ráno mě probudí právě on.

„Promiň. Jen si vezmu věci do školy.“podívá se na mě s tím nejkrásnějším úsměvem. Mám dojem, že z něj roztaji. Opět si vlepím, ovšem moje namožené zápěstí si začnu v tu chvíli stěžovat. Zasyčím bolestí.

„Ty jsi pako.“otituluje mě Zie. Zamračím se. Nemůže mě už pustit? Přijdu pozdě do školy.

„Pusť mě. Musím do školy a věci mám doma.“upozorním ho na fakt, že jsem připoutaný k jeho posteli, kdyby si toho náhodou nebyl vědom.

„Ne nikam nejdeš. Budeš odpočívat. Ve škole tě omluvím.“oznámí mi jako by se nechumelilo.

„Tak to teda ne. Hned mě pusť, ty přerostlý orangutane!“vykřiknu za ním, protože už odchází. Jen na mě zamává a pak zmizí za rohem. Slyším klapnutí domovních dveří a otočení klíčem. Ještě chvíli se snažím dostat z pout, než rozhodnu, že to nemá cenu a ledatak si rozedřu kůži. Nějakým stylem znovu usnu a vzbudím mě až zvědavé čmuchání nějakého zvířete. Otevřu oči a střetnu se se zeleným pohledem štěněte. Překvapeně zamrkám a štěně mi radostně olízne špičku nosu. Prohlídnu si ho a zjistím, že je to australský ovčák. Začnu si s ním hrát. Tak taky co mám dělat jiného že? Po chvíli dojde větší fena a přeměří si mě pohledem. Nejspíš máma. Jen si mě očuchá jako by přemýšlela, jestli mi svého potomka může ponechat a pak spokojeně štěkne. Pohladím ji po hlavě a ona se vrátí za zbytkem potomstva, což poznám podle kňučení.

„Tak jsme zpátky Yoru.“zaslechnu hlas mého věznitele a něčí smích. Do pokoje vejde Zie s celou tou partou. Zie se podívá na štěně a pak se plácne do čela.

„Já ti o nich úplně zapomněl říct.“

„Jak se dostal nahoru?“podiví se. Pohledem sklouznu na obrovskou hromadu oblečení, která je momentálně trošku rozházená jak se po ní štěně pravděpodobně drápalo.

„Už mě pustíš?“zeptám se ho znovu na jedinou věc, kterou už od včerejška omílám dokola. Kývne a pustí mě. Okamžitě se zvednu, ale hned se poroučím k zemi. Zapomněl jsem na ten kotník. Naštěstí mě někdo zachytí.

„Měl by ses o něj líp starat.“pronese. Otočím se na Rika a poděkuji. Už jsem u dveří z pokoje, když mě zarazí kňučení štěněte. Vrátím se zpátky a vezmu ho. Položím ho zpět k mámě.

„Neboj, já zase přijdu.“slíbím mu, dám mu pusu na čumáček a rozejdu se ke dveřím.

„Já chvi taky.“uslyším fňukání Ziea.

„Až si ji zasloužíš.“odseknu a odejdu. Nějak je mi v jeho přítomnosti dobře a při tom jsme po sobě pokaždé vyjely. Pravda vyprovokoval jsem ho. Když on se tak hezky rozčiluje. Dojdu domů, kde na mě hned spustí otčím.

„Kde jsi byl? Jak ses vůbec opovážil utéct?“a další a další otázky které jsem snad už ani neslyšel. Pak si všimne odřené ruky od pout. Surově mě za ni chytne a zacloumá.

„Co to je? Tys byl u někoho jiného?“zavrčí a táhne mě do sklepa kde má ‚dalo by se říct‘ soukromou mučírnu kterou udělal speciálně pro mě. Začnu se vzpouzet a ječet. Tohle je moje noční můra.

Zie Kurai

„Mám blbej pocit. Radši bych šel za ním.“sedím na posteli a nevěnuji pozornost rozhovoru mých kamarádů.

„No tak. Bude v pohodě.“snaží se mě uklidnit. Nechal jsem ho jít asi tak pře hodinou.

„Ne musím ho jít zkontrolovat.“rozhodnu a než mě někdo zarazí, už jsem na cestě. Zastavím před jeho domem a parta mě udýchaně doběhne. Ze vnitř jde slyšet něčí naštvaný řev a zvuk rozbíjejícího se skla. Zazvoním. Otevře mi nějaký opilý chlap.

„Kde je Yoru?“zeptám se. Přeměří si mě pohledem a pak se nehorázně rozesměje. Riko s dvěma kluky vklouznou dovnitř.

„Yoru? To myslíš toho nevděčnýho kluka? Co já vím. Utekl. Už to bude taková čtvrt hodina.“

„Zie ve sklepě je spousta krve.“ozve se vystrašeně z baráku. Vzteky zatnu pěsti, vrazím tomu chlapovy, až to křupne a rozběhnu se hledat Yorua. Zbytek party je mi v patách. Zděšeně běhám a nemůžu ho najít. V parku slyším v křoví nějaký šramot.

„Yoru?“zeptám se a pomalu se začnu přibližovat. Než se naději mám vzlykajícího a domláceného Yorua v náručí. Neovladatelně se třese. Zkrotím svůj vztek, něžně ho vezmu do náruče a odnesu ke mně domů. Tam mu ošetřím rány, zatímco on vyčerpáním usne. Jsem vzteky bez sebe a hned volám policii. Hned jak to vyřídím, začnu se hrabat ve skříni, abych našel Yoruovi něco teplejšího na sebe.

„Zie na. Sbalil jsem mu věci. Teda to co tam měl.“podá mi kabelu Trey. Jeden z party. Děkovně se na něj podívám a vyhrabu z tašky jedno flanelové pyžamo. Divím se, že něco takového vlastní, když žil s tím hovadem. Opatrně Yoruovi ošetřím nové rány, převleču a přikryji ho. Jedno ze štěňat se hnedka sápe za ním. Pomůžu mu. Yoru ho instinktivně přitiskne k sobě ale jen jemně. Trpělivě čekám, až se probudí ještě hodinu na to a kluci mi dělají společnost. Když se konečně probudí, přiskočím k němu. Se slzami se na mě podívá a obejme mě teda do doby, než si štěně opět vyžádá jeho pozornost.

„Zie už mě neopouštěj.“špitne. Zvednu mu bradu a políbím ho.

„Neboj se, neopustím tě. Ochráním tě… Miluji tě.“