Jdi na obsah Jdi na menu

10 - Akiovi výčitky

4. 11. 2013

 Sedím v křesle, na klíně mám stuleného a spícího Akiho a naproti mě sedí nevrle naladěný Akio.

"Poslouchej mě. Naprosto nesouhlasím s tím, že má můj bratr chodit zrovna s tebou. Ale vzhledem k tomu, že mi všechno vysvětlil mu chci věřit. Tobě nevěřím ani pípnutí, jen abys v tom měl jasno. Jestli se Akimu něco stane, tak přísahám, že se k tobě už v životě nepřiblíží."zavrčí výhružně. Povytáhnu obočí. Je zázrak, že ho Aki dokázal přesvědčit, aby ho u mě nechal. Asi před dvěmi hodinami oba přišli a od té doby jsme mlčky seděli v obýváku až Aki usnul.
"Ještě něco?"zeptám se.
"Nejradši bych ti toho řekl ještě o dost víc."odfrkne si. Následně mu na rtech přistane polibek od mého bratra. Nedivím se tomu.
"Sono kde jsi vzal klíče?"zeptám se ho. Nevině se na mě usměje.
"Půjčil mi je Ame."zamává mí klíči před obličejem než je strčí do kapsy.
"Vůbec. Proč nejsi v posteli? Ještě nejsi úplně zdravý."zamračí se na mě a naprosto ignoruje šílícího Akia, který je rudý až po uši. Napodobím jeho nevinný úsměv, ale dlouho mi to nevydrží, protože Akio se začne domáhat vysvětlení.
"Ty, ty, ty..."snaží se najít ta správná slova zatímco do Sona buší pěstmi.
"...opelichaná blecho!"vykřikne nakonec.
"Jak ses mohl opovážit mě políbit? Co si to vůbec dovoluješ? Kdo si myslíš, že jsi?"vrčí na něho. Sono se na něj podívá s hlavou na stranu.
"Ale no tak zlatíčko, byla to jen pusa. A myslím, že před chvílí jsi mě nazval blechou, tak se neptej kdo jsem, když to víš."odpoví a znovu ho políbí. Akio ztuhne a celý rudý, těžko říct jestli vzteky nebo rozpaky napřáhne ruku, že bratrovi vrazí. Ten ji obratně chytí, zkroutí mu ji za zády a přitáhne si Akia k sobě.
"Nezlob."foukne mu do ucha. S tichým smíchem se vydám nahoru, abych vyhověl bratrovi a lehl si do postele. Krom toho jsem dlouho neležel vedle Akiho. Asi týden a to bylo nejhorších sedm dní co jsem zažil. Chtě nechtě musím Akia, alespoň částečně litovat.
"Bude Akio v pořádku?"strachuje se Aki a úzkostně se dívá na dveře.
"Hmm. To netuším."usměji se. Aki se na mě nabroušeně podívá.
"Hele je fakt, že se někdy chová jako naprostý idiot ale pořád je to můj bratr."
"Ano a Sono je zase můj bratr ne bratr nějakého nevychovaného úchyla, takže se neboj. Sono to vyřeší sice po svém, ale Akio to na 99% přežije."uklidním ho. Pak se pomalu propadnu do snů. Ani jsem netušil že jsem tak unavený. Když se proberu ležím na Akiho klíně a on se probírá mými vlasy.
"Už nějakou dobu přemýšlím, že si je ostříhám."promluvím do ticha.
"Zkus to a rozejdu se s tebou."řekne ledově s nebezpečně vážným úsměvem. Povzdechnu si.
"Jak myslíš. Tak si je ostříhám až se rozejdeme."řeknu jen tak ze srandy, abych ho pozlobil. On se prostě tak hezky zlobí.
"To se nestane."ubezpečí mě s ďábelským pohledem a políbí mě. Zrovna ve chvíli kdy už Aki leží pode mnou a bez trička vtrhne dovnitř jeho bratr. A bez zaklepání.
"Aki pomož mi. Sono je strašnej."vyhrkne a pak se zarazí a vyvalí oči.
"Akio!"zavrčí Aki naštvaně. Vypadá to, že nejsem jediný který se na to milování doopravdy těší.
"Ano?"kvikne Akio ustrašeně. Aki doopravdy nezní zrovna bezpečně.
"Okamžitě se otoč a odpluj než ti pomůžu."ukáže prstem na dveře.
"Ale..."
"Žádné ale."zvýší hlas a začne se zvedat. Akio se otočí a je pryč.
"To bylo rychlí."zasměji se a už se opět věnuji mému Akiovi.
 
Zaraženě stojím za dveřmi a snažím se rozdýchat to co jsem právě viděl. "Vždyť mu ublíží? Aki je můj malinký bráška jemu se nesmí nic stát."začnu potichu fňukat. Už, už se natahuji po klice, když se tam opět objeví Sono.
"Nech je. Dlouho se neviděli."zarazí mě a oddělá moji ruku z kliky. Moje srdce proti tomu okamžitě začne protestovat a rozbuší se, že se divím, že mi nevyskočí z hrudi a nezačne tady hopskat po chodbě jen proto aby se po něm Sono mohl vrhnou jako hladová šelma.
"Týden. To je sedm dní a to není zase tak dlouho."prsknu a vytrhnu mu svoji ruku. Poté rázně zamířím dolů.
"Dovol mi ti představit jeden z problémů naší rodiny. Každý člen má nehorázný citový deficit jakmile nevidí toho na kom mu záleží sotva dva dny. Teda nevztahuje se to na přímou rodinu. A vzhledem k tomu, že Mizu Akiho doopravdy miluje tak sedm dní pro něj musel být horor."řekne. Překvapeně se na něj otočím, ale hned toho nechám. Na to vypadá až moc dobře. A ještě k tomu potom moje myšlenky směřují opět k té poslední noci v Americe.
"No a tak co. Vaše rodinné problémy mě ani v nejmenším nezajímají."odseknu. Sono mi chce odpovědět, ale v tu chvíli dům protne Akiho výkřik.
"Aki!"zděsím se a vykročím ke schodům. Nebo to jsem si myslel, ale místo toho jsem se ocitnul ležící na gauči. Až po chvíli mi došlo, že za to může Sono jenž se nade mnou sklání s dravčím úsměvem.
"Kampak si myslíš, že bys chodil. Tu noc jsi křičel naprosto stejně, ne-li víc."špitne mi u ucha. Cuknu sebou a po těle mi přeběhne mráz. Mírně zasténám, když mi jazykem přejede po ušním lalůčku.
"Dost!"vzpamatuji se když se jeho ruka ocitne pod mojí košilí. Vytáhne ji a smutně se na mě podívám.
"Řekni mi Akio proč mě pořád odmítáš? Tenkrát se ti to líbilo nebo ne? Tak proč? To mě tak moc nenávidíš?"
"To si piš že tě nenávidím."zavrčím a vymaním se z pod něho. Nic nedělá a nechá mě jít. Zarazím se až u schodů a zahledím se na něj zpět. Klečí na gauči hlavu skloněnou a v očích, přestože mu do nich nevidím přímo, je nehorázný smutek a zklamání. Ale spíš jako by byl zklamaný sám ze sebe.
"Sono..."začnu. Podívá se na mě s mírným úsměvem.
"V pořádku. Chápu to."špitne. Z nějakého důvodu mě tahle slova hodně zabolela. Vrátím se k němu a vezmu jeho hlavu do dlaní. Mírně ho políbím na rty. Překvapeně zamrká.
"Není to tvoje chyba. Je to ve mě. Když byl Aki malý vloupali se k nám zloději a pořezali ho. Málem vykrvácel a to jenom proto že já jsem se nevrátil včas domů. Šel jsem ven se svým tehdejším klukem a neohlídal jsem si čas. Aki mohl zemřít a jenom kvůli tomu že jsem se zamiloval a pozapomněl na svého bratříčka. Tenkrát jsem se zařekl, že se už v životě nezamiluji, nebo alespoň ne do kluka. Holky jsou přece jenom spolehlivější."řeknu mu něco co jsem ze sebe nebyl schopen vysypat deset let. Sono se nadechuje že něco řekne, ale nedovolím mu to.
"Jenomže potom na vejšce jsem potkal tebe. Hned jakmile jsem tě poprvé viděl jsem věděl, že nebudu schopen dodržet to co jsem slíbil sám sobě. Moje city k tobě se pořád prohlubovali až už bylo marné se snažit v tom zabránit. Dokud sis mě nevšímal bylo to v pořádku, ale potom jsme začali chodit ve stejný čas na stejné přednášky a ty sis mě všiml. Od té doby to bylo ještě horší. Pořád si mě uháněl a snažil ses mě dostat a já si řekl, že když už nedokážu svým citům poručit budu se k tobě chovat odporně. Jenomže, chyba v metrixu. Tebe to neodradilo a dorážel jsi ještě víc. A potom v té Americe jsem ti podlehl a my se spolu vyspali. Byla to ta nejkrásnější noc, ale vzpomněl jsem si co se stalo bráškovi a nemohl jsem."vzlyknu. Vždycky když začnu myslet na to co se stalo Akimu začnu brečet. 
Sono mě políbí a obejme. V tu chvíli je to, to nejkrásnější co pro mě mohl udělat. Žádný pitomí kecy o tom, že to bude dobrý, prostě jen obyčejné hřejivě objetí. Odvážím se a dám mu ruce na záda. Chvíli tak setrváme než nás vyruší hlas natolik podobný tomu Sonovu.
"Neboj se Akio. Aki je teď se mnou a já nedovolím, aby se mu cokoliv stalo. To ti slibuji."
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář