Zvrácené myšlenky

"Aki mohl bys do mě přestat bouchat? Celkem to bolí, víš?"zaprotestuji a vstanu. AKi mě chytne za ruku a podívá se na mě skelným pohledem.

"Nikam nechoď."zažadoní. Šáhnu mu na čelo, a podle předpokladů celý hoří.

"Hned se vrátím ano? Jenom ti zajdu dolů pro práše a sklenici vody. Nebude to trvat déle než pět minut."vymaním se mu. Upře pohled na mě, ale nenamítá nic kromě slabého zasténání. Jak nejrychleji dokáži, abych se na schodech nezabil je seběhnu a v kuchyni napustím sklenici vody. Z lékárničky vezmu teploměr a prášek a jsem opět nahoře. Aki nejspíš celou tu dobu civěl na dveře.

"Už jsem tady."pohladím ho a vnutím mu prášek, který následně zapije. Strčím mu pod paži teploměr.

"Hmm 38,7. Zůstáváš doma miláčku. Takhle bys mi někde leda zkolaboval."pousměji se na něho a vstanu. Začnu se soukat do uniformy a zároveň u toho udržovat Akiho v posteli.

"Nezlob se na mě, ale s tak vysokou teplotou tě nikam nepustím."zatlačím ho do peřin, jakmile se mi podaří se konečně kompletně obléct.

"Ne! Já tu nezůstanu sám. Já nechci. Bojím se."vzlykne. Překvapeně se na něj podívám.

"Proč?"nezadržím otázku. Aki sklopí hlavu.

"Když jsem se narodil, byl jsem slabý. Když jsem poté vyrostl nechávali mě doma samotného, protože jsem snadno onemocněl. Rodiče museli do práce a brácha do školy. Neměl se mnou kdo být, ale do školky mě dát nemohly. Zvládal jsem to, i když jsem měl strašný strach. Kolikrát jsem celý den probrečel na posteli schoulený do klubíčka. A jednoho dne, když mi bylo šest se k nám někdo vloupal. Nevěděl jsem co se děje a tak jsem vylezl z pokoje jestli to už náhodou nejsou rodiče nebo Akio. Jenomže místo nich jsem narazil na dva chlapy. Asi se lekly, když jsem otevíral dveře, protože ony dost skřípou a sekly po mě nožem. Potom utekly. Málem jsem zemřel. Od té doby mě rodiče hlídaly na každém kroku a pokud jde o brášku? Vyčítal jsi, že se nevrátil domů tak jak měl. Ten den šel na chvíli ven s kamarády, proto přišel později."rozvlyká se. Obejmu ho a začnu utěšovat. Teď už naprosto chápu, proč ho jeho rodiče nechtěli pustit a proč nedůvěřují někomu koho vidí poprvé, i když je to kamarád jejich syna. A pokud si Akio vyčítá, že za to co se Akimu stalo může on tak s ním bude ještě větší problém.

"Dobře zůstanu tu s tebou."ujistím ho. Roztřeseně kývne.

"Tak co? Jdeme ne?"nakoukne dovnitř Kageho hlava. Jeho očí se zastaví na nás.

"Aki má skoro 39 horečku. Zůstávám s ním doma. Prosím tě vyřiď Amemu ať nás omluví."vysvětlím mu nastalou situaci. Jen kývne a zavře. Uložím ho do polštářů a jdu se opět vysvléct. Aki se na mě vyzývavě podívá.

"Tak to ani náhodou. Ještě to od tebe chytnu."zavrtím hlavou, když pochopím co po mě chce.

"Aspoň budeš mít důvod proč tu se mnou zůstat."prohlásí uraženě. S povzdechem si k němu lehnu. Okamžitě se ke mě přitiskne a skoro hned usne. Je celý rozpálený. Neodolám a odkryji z něj peřinu, abych se znovu podíval na tu jizvu. Aspoň se ho nemusím ptát jak k ní přišel. Řekl mi to sám. Přejedu po ní prstem a pak ruku stáhnu a Akiho opět zakryji. Ležím vedle něj a dívám se jak se mu chvějí víčka. Nejpíš se mu zdá něco škaredého. Po tom co mi řekl bych se tomu ani nedivil. Z dumání mě vytrhne zvonek, asi kolem půl druhé. Vymaním se Akimu, tak abych ho neprobudil a unaveně jdu dolů. Otevřu a stojím v tváří tvář staršímu vydání Akiho.

"Kde je Aki?"vybafne na mě.

"Taky tě rád poznávám Akio. A nemám tušení."řeknu a chystám se zavřít. Bohužel si sprostě vleze dovnitř.

"AKI!!!"zařve přes celý barák. Já ho...

"Zmlkni kurňa."zavrčím a přetáhnu ho po hlavě. Vylítnu na horu jako by mi za patami hořelo. Vrazím do pokoje a zahlédnu Akiho se slzami na krajíčku.

"Řekl jsi, že mě neopustíš."vysouká ze sebe. Vrhnu se k němu a obejmu ho.

"Promiň. Jenom jsem šel otevřít, protože někdo zvonil."stisknu ho.

"Pusť mého bratra a to okamžitě."ozve se za mými zády ten otrapa.

"Akio? Nech toho. Je to můj kluk."zamračí se na něj Aki.

"To je mi jedno. Jde se domů."dojde k němu a chytne ho za ruku.

"Ne! Já mám teď domov tady s Mizuem."odporuje. Akio ovšem vypadá, že naprosto neposlouchá. Vytáhne ho z postele a vede ho pryč.

"Akio dost. Nech mě."vzteká se. Pomalu jdu za nimi. Tohle si musí Aki vyřídit sám. Nemám právo jim zasahovat do rodiny. Akio přes Akiho hodí bundu a jde s ním ven.

"Mizu."otočí se na mě. Nejsem schopen vůbec ničeho. Nechci aby mi ho odvedl, a i přes to nejsem sto něco říct.

"Promiň Mizu. Jakmile se to urovná vrátím se."poklesnou mu ramena a nechá se odvést. Cítím teplé slzy, které mi stékají po obličeji. Vrávoravě se vrátím dovnitř a plesknu sebou na gauč. Ignoruji i vytrvalé zvonění. Potom někdo odemkne. Nejspíš to bude Ame s Kagem. Ame má nejspíš ještě stále klíče.

"Hej Mizu co tu ležíš jako hromádka neštěstí?"drcne do mě Kage. Nejsem schopen mu odpovědět.

"Kde je Aki?"