Jdi na obsah Jdi na menu

01 - Příjezd

28. 6. 2013

 Jsem Fujirawa Rouri. Sedmnáctiletý student střední školy.

Červené, na krátko střižené, vlasy, olivové oči.

Nemohu říct zelené, protože se tahle barva k zelené vůbec nedá přirovnat; prostě průměrný občan.

Kvůli rodičům, kteří hodně cestovali mě vychovávala už odmalička teta.

 Jenže kvůli její náhlé nemoci se o mě nemohla už postarat a tak mě poslala za jejími dvěma povedenými syny.

Měli mě vyzvednout na letišti, neboť se v Tokiu vůbec nevyznám, což neučinili.

Šel jsem tedy, po dlouhém bloudění mezi ulicemi, k jejich bytu a jelikož nemám klíč a nikdo nebyl doma, musel jsem čekat až některý z nich se uráčí přijít domů.

Je skoro půlnoc a já stepuji před jejich vchodem.

Ne že bych nezkoušel zvonit nebo klepat, ale potom co jsem zvonek držel patnáct minut v kuse, jsem to vzdal a rozhodl se počkat až se někdo z nich vrátí.

Sedl jsem si na tašku a opřel se hlavou o dveře.

 Během chvíle jsem, vyčerpán časovým posunem, usnul.

Vzbudili mě až hodně hlasité hlasy.

"No a tak jsem mu povídal.... Co to je za děcko? Ty někoho čekáš tak pozdě v noci?" Ozval se hlas.

"Ne. Počkej, on měl přijet bratránek. Myslím, že jsme se pro něj měli stavit na letišti." Odpověděl mu druhý.

"A sakra! To jsme se moc neuvedli!..." To je jediné co slyším než se znovu propadnu do snů. Už nevnímám jak mě někdo bere a ukládá do postele.

 

"Uaaa." Zívnu a rozlepím oči.

Zamžourám na světle modrý strop.

Rozhlédnu se okolo, protože chodba rozhodně neměla takovouhle barvu.

Jsem ve velmi vkusně zařízeném pokoji, v kterém je postel, pracovní stůl a dvě velké knihovny.

Zaseknu se na budíku, který stojí na nočním stolku a vyskočím z postele. Je skoro půl desáté a nejsem ve škole!

To bude průser.

Na zemi najdu svoji tašku a začnu se v ní přehrabovat.

Nasoukám se do kalhot když si všimnu papíru přilepeného na dveřích.

 

Milí bratranče,

omlouváme se, že jsme tě nevyzvedli na letišti.

Tímto ti také chceme oznámit, že dnes nejdeš do školy, - řediteli jsme řekli, že se potřebuješ vyspat - na stole v kuchyni máš snídani, oběd máš v lednici.

Vrátíme se brzo.

                                                                                        Tvoji bratranci K + N

 

Koukám na ten papír pár minut než mi konečně docvakne co je na něm napsané.

Takže se na oblékání uniformy můžu vykašlat a lehnout si znovu do postele.

Jenže za noc jsem se vyspal hodně a na jídlo nemám ani pomyšlení takže se jen natáhnu na zem.

Zíráním do stropu a přemýšlením o tom jací mí nový poručníci budou strávím celé dopoledne. Až kolem půl jedné jsem se zvedl a šel dát snídani do ledničky, aby se nezkazila.

Stále nemám hlad a tak se porozhlédnu po vnitřku.

Mají krásně zařízené jak kuchyň s obývákem tak pracovnu i koupelnu.

Do jejich pokojů jim chodit nechci, i když jsem zvědav jak vypadají.

Vůbec bych se tu, ale nevyznal kdyby neměli na každých dveřích s cedulkou jako pokoj1, pokoj2, koupelna a obývací pokoj.

Když vejdete hlavním vchodem, naskytne se vám pohled na delší chodbu, z které vedou dveře do každého pokoje přitom obývací pokoj a kuchyň je spojena.

Po pořádné prohlídce bytu jsem se zase uvelebil na zemi v pokoji a znovu usnul. Probudí mě až kroky na chodbě.

V tu samou chvíli co jsem se posadil na postel, vrzly dveře.

"Ahoj, ty musíš být náš bratránek, jsem Nio. Moc mě těší." Podává mi ruku jen co mě spatří. Vstanu, protože nechci být neslušný a ruku mu stisknu.

"Jsem Rouri. Taky mě moc těší." Zabrblám a sunu se za ním do kuchyně kam po mém představení odnesl nákup, který třímal v rukách.

Na krátko střižené uhlově černé vlasy mu lehce spadají do obličeje čímž zabraňují výhledu do rudých očí, které zářili potěšením.

Má silné, velmi vypracované tělo, které dokazuje, že musel trávit čas v posilovně, ale není jako kulturisti navíc je o dvě hlavy vyšší jak já.

"Je mi 23, proto můžeme žít sami a navíc jsem ten vyspělejší, protože když se něco semele jsem to já kdo to všechno napravuje." Usměje se, mezitím co mu pomáhám skládat potraviny do ledničky.

"Mě je 17 a upřímně doufám, že se mnou problém mít nebudete." Vykládám mouce, kterou šoupnu do skříně.

"Neboj jsem zvykl-" chtěl Nio říct když ho přerušilo třísknutí dveří.

"Jsem doma!" Křikne někdo do chodby.

"Vítej!" Křikne za ním Nio a začne se věnovat přípravou večeře, já si sednu na barovou židli, která je přímo u linky.

Po chvíli dovnitř vejde další kluk. Blond vlasy mu vytváří svatozář kolem hlavy, narozdíl od nich jsou jeho zelené oči plné čertíků.

"Zdar... Ehm, já jsem Kiory. Ty musíš být náš bratranec, že. Těší mě." Řekne potom co mě zrentgenuje pohledem.

"Jo jsem Rouri, taky mě těší." Řeknu stejně jako předtím.

"Je mi 19, ale kvůli jistým problémům opakuji ročník. Takže se asi uvidíme ve škole. Naše střední má totiž areál vedle základky." Vysvětlí a jde si do ledničky pro jídlo.

"On na základku nechodí, je mu už 17." Pošeptá mu Nio a dál se věnuje krájení zeleniny.

 Kiory kývl, že rozumí, i když se tvářil dost nevěřícně a upřel pohled na obsah ledničky. "Brácho, proč děláš další jídlo? V ledničce je toho oproti normálu jak pro regiment." Zavolá na něj přesto, že je necelé dva metry od něj.

"Coo?!" Odvrátí hlavu od ředkviček a jde se taky podívat.

"Rou, tys za celej den nic nejedl?" Otočil se směrem ke mě. Jen jsem na něj provinile koukl a začal studovat povrch linky.

"Myslím, že tady bude problém s něčím jiným než se školou." Povzdychne si nakonec a začne pro změnu krájet papriky.

"S čím?" Zeptá se Kiory. "S.tím, že nám bratránek za chvíli zmizí před očima." Kývne ke mě hlavou.

"No počkat," stoupnu si, " vždyť nejsem tak hubený, spíš bych řekl, že jsem moc tlustý na svoji výšku." Dupnu rozezleně.

O mě říkat, že jsem tintítko nebudou. Oba dva se na mě podívají jako bych spadl z jabloně přímo na čumák a nohy nechal nahoře.

"Aha takže ty nejenže máš špatné mínění o sobě samém, ty dokonce blbě vidíš." Pokývá rozumovačně Nio.

Jenom jsem se nafoukl a rozhodl se ho ignorovat. S tím jsem se otočil na Kioryho, který si mě záludně prohlíží.

"Nio má pravdu, měl bys přibrat, jinak tě odfoukne vítr." Řekne nakonec a posadí se vedle mě s mojí nesnězenou snídaní.

"Jen jsem prostě neměl hlad." Bráním se.

"Máš jíst každé tři hodiny, i když nemáš hlad. Pak se nediv, že jsi tak malý a hubený." Uculil se Nio a hodil maso se zeleninou na pánev.

"Mooo, tak jsem trochu menší než ostatní! Zato vy, když si na stoupnete na sebe, máte skoro pět metrů." Rozčiluji se dál.

"Tak tohle jsi přehnal." Ukáže na mě prst Kiory a začne mě lechtat. Během minuty jsem na zemi kde lapám po dechu.

Ale oni mě asi mají v úmyslu zabít na smích. Ke Kiorymu se přidá Nio a začnou mě lechtat zaráz. Ne, že bych se nebránil.

Nebo spíš jsem se o obranu pokusil, ale bylo mi to platný jako mrtvému kabát. Každý mě držel jednu ruku a tou druhou se mě snažili dostat kam mohli.

Moje 'Přestaňte, už nemůžu', co se mi podařilo prorvat během zápalu z pusy, nijak nezabralo. Jen se andílkovsky uculili a pokračovali dál ve vraždě.

 Pár dalších minut se snažili spáchat moji úkladnou smrt.

"Dost! Vzdávám se!" Zakřičím mezi nádechy.

"Co jsi říkal?, že odvoláváš cos řekl?" Dají si ruku k uchu a přiblíží se ke mě.

"Fajn, jo dobře. Odvolávám." Vydechnu nakonec co se konečně pořádně nadechnu.

Pustí mě a jdou si po svém s vítězným úsměvem.

Nio jde dodělat večeři a Kiory si sedl zase zpátky na židli kde s novým odhodláním dojedl.

 

 

 

A tady máš ještě nějaké obrázky na narozky, aby ti to nebylo líto :D

2efc023b55c12a6b141c3c9a3f9417681325076159_full.jpg

 

a_happy_birthday_gift__yaoi__by_d3ra-d62mybh.jpg

 

have-your-cake-yaoi-23228973-800-600.jpg

 

 

joumari3.gif

 

n6cdbt.jpg

 

yaoi_12091223713.jpg

(tenhle obrázek se mi stejně líbí nejvíc :P)

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Mizu-chi - Děkuji mooooc

28. 6. 2013 13:19

Aki-chan ty víš jak potěšit, když dostane člověk na narozeniny zrovna vysvědčení. Děkuji ti mockrát :)

A abych nezapomněla "Pokračuj, honem!" :P