Zvrácené myšlenky

 Nejsem nikdo zajímavý. Jsem jenom normální kluk z velkoměsta a zase se jen tak z bůh darma toulám nočními ulicemi. Nerad se ukazuji, a proto vycházím jenom v noci. Do školy nechodím. Všechno umím, i když si nepamatuji kdo nebo kdy mě to naučil. Chybí mi kousky paměti. Vím úplně všechno co se předtím dělo, a pak najednou nic. Úplný okno. Někdy to jsou minuty, někdy hodiny, nebo celé dny. Je to jako by mi někdo schválně vymazal vzpomínky, na něco, nebo někoho určitého. Nevím proč. Jak bych také mohl, když ani nevím, na co si to vlastně nepamatuji.

"Prosím vás uhněte!"vytrhne mě z přemýšlení vyděšený hlas. Otočím se a vidím bělovlasého kluka, který rychle a ladně utíká před bandou chlapů v kvádrech. Uhnu do postraní uličky, a když běží kolem, strhnu ho k sobě. Nevím, proč jsem to udělal. Normálně jsou mi všichni lhostejní, ale on… Mám dojem jako by byl důležitý. Ne pro mě, ale pro někoho mě blízkého, i když nevím koho. Jeho pronásledovatelé proběhnou kolem uličky, bez toho, aniž by si nás všimli.

"Hej jsi v pohodě?"podívám se na vydýchávající se kuličku pode mnou. Zahučí něco jako ano.

"Tak na sebe dávej pozor."zvednu se a odejdu. Pomohl jsem mu, to ano, ale to neznamená, že s ním zůstanu. Po pár krocích usoudím, že toho mám po krk a jdu domů. Dneska mě to přestalo bavit hodně brzo. Je teprve jedna ráno. Normálně venku vydržím tak do sedmi nebo do osmi. Nějak jsem svůj organismus překopal, aby si zvykl na noční život. V noci chodím po venku, jím, pracuji a všechno to co dělají lidé přes den, ale já místo toho spím. Není moc prací, co by se daly dělat v noci, a ještě z pohodlí domova. Jsem spisovatel a také překladatel. Nepíši nic konkrétního. Většinou píšu lidem na přání, anebo texty k divadelním hrám nebo filmům. Mám napsané celé asi dvě své knížky, ale ani jsem se nepokoušel je vydat. Sednu na počítač a začnu s překladem knížky, kterou mi šéf poslal včera. Zvláštním způsobem se asi po hodině přistihnu, že jsem zatím nepřeložil vůbec, ale vůbec nic a jenom koukám na text.

"Kašlu na to."mávnu rukou, zaklapnu notebook a svalím se na postel. Během chvíle usnu. Zase mám podivné sny o mé minulosti. Pořád se tam někdo motá. Nevím kdo to je, nevím, jak vypadá, nevím, jestli je to holka nebo kluk. Je to jen obrys, který je méně viditelný než duch. Probudí mě ostrá bolest v hlavě. Je to tak pokaždé když mám sen o tom stínu z mé minulosti. Zaregistruji pohyb, a pak mi někdo přidělá ruku na ústa a posadí se na mě.

"Ššš."špitne a ruku oddělá.

"Kdo jste?"zavrčím. Není tam jenom on.

"My?"podiví se mužský hlas.

"Ale no tak. Nedělejte ze mě vola. Jste tu minimálně dva."odseknu kousavě.

"Jsi všímavý. Neboj se. Nejsme nikdo zlí. Naše organizace má za úkol před lidmi zachovat tajemství o magii, která ještě v tomhle světě je."odpoví mi jiný mužský hlas.

"To je od vás sice nesmírně milé, ale co chcete po mně?"

"Ten bělovlasý kluk, kterého jsi dnes zachránil…“začne ten druhý.

"Co s ním?"zeptám se otráveně. Jejich přítomnost se mi ani trochu nelíbí. A zvlášť ne přítomnost toho kluka, který na mě ještě pořád sedí.

"...znáš ho?"dořekne větu. Podívám se směrem, odkud jeho hlas vychází.

"Ne!"odpovím.

"No tak to nevadí. Stejně jdeš s námi."povzdechne si.

"Ani mě nenapadne. Proč bych měl jít s někým, kdo tvrdí, že existuje magie?"

"Protože organizace zvaná Waru tě nenechá na pokoji. Ví, že jsi pomohl tomu klukovi, po kterém jdou."odpoví mi ten, co na mě sedí. Otevřu pusu k dalším protestům, ale než je stihnu vyslovit, ocitneme se jinde. Zmateně zamrkám.

"Tak jste konečně zpátky?"zaslechnu káravý hlas. Otočím se na muže s krátkými rudými vlasy a stejně barevnýma očima. Přejde ke mně blíž a změří si mě pohledem.

"Hohó máš zajímavý mozek."usměje se.

"Co prosím?"zeptám se zmateně.

"Redy děsíš ho."pronese někdo. Podle hlasu uznávám, že je to jeden z těch, kteří mě unesli. Jestli se tomu dá říkat únos.

"Ale to bys musel vidět. Jeho mozek… ne spíše jeho paměť má mezery. Můžeš si to představit jako díry v ementálu. Někdo mu úmyslně vymazal kousky vzpomínek."vysvětlí svoji předešlou větu.

"Jak to víte?"položím další otázku.

"Nihi. Magie. Víš, proč by ti to někdo dělal?"zeptá se mě. Co je to za chlapa?

"Nevím, ale mám dojem, jako by všechny ty mezery byly ve chvíli, kdy jsem s určitým člověkem. Ve snech vídávám jen hodně matný obrys."zavrtím hlavou.

"Zajímavé."zabrblá. Potom se široce usměje a ostatní co jsou s námi v místnosti, si povzdechnou a s lítostí se na mě podívají.

"C-co je?"tikám pohledem z jednoho na druhého.

"Právě jsem se rozhodl. Necháme si tě."zavrní červenooký chlap.

"Tak to teda ne! On je můj!"rozlehne se místností hlas toho kluka ze včerejší noci. Otočím se a už ho mám obmotaného na krku.

"Už tu máme oba dva. Co s nimi? Vymažeme jim vzpomínky, přinutíme mlčet nebo..."začne ten, který přivedl bělovláska.

"Si je necháme."přeruší ho ten červený cvok.

"A smím znát důvod?"rozezní se panovačný hlas.

"Protože on má smazané vzpomínky pomocí normální magie a ne díky strojům…“ukáže na mě.

"...a on v sobě má smíchané DNA člověka a Měsíční kočky."přehodí prst na kluka na mém krku. Všichni překvapeně zalapají po dechu.

"To je nesmysl. Měsíční kočky dávno vymřely."namítne majitel panovačného hlasu. Otočím se a zůstanu pohledem viset na překrásné osobě. Má trošku delší světle blond vlasy a černé oči. Na sobě má bílé triko s výstřihem do oblouku, na tom rozepnuté černé sako a k tomu stejně černé kalhoty.

"No tak se asi ještě někde vyskytují."odbude ho červenovlasý.

"Nezlobte se, že vás vyrušuji, ale vůbec nechápu, o co tu jde."promluví bělovlásek.

"Tak to jsme dva."přidám se k němu. Všichni přítomní stočí pohledy na nás.

"Vy jste jim to nevysvětlily?"ozve se nový neznámí hlas. Patří vysokému muži s krátkými šedými vlasy a světle modrýma očima, na kterých trůní brýle. Tmavé rifle a úplně rozepnutá bílá košile. Na krku se mu pohupoval stříbrný křížek.

"My jim to vysvětlovali. Je jejich problém že to nechápou."ohradí se ten kluk, co si ze mě, u mě doma udělal sedačku.

"Jo oznámíte nám, že jste organizace, která zachovává tajemství o magii v tomhle světě, a že po nás půjde zase jiná organizace zvaná Waru. Opravdu se nezlobte, ale kdo z tohohle má něco pochopit?"zeptám se. Nikdo mi neodpoví.

"Tak já se vám to pokusím vysvětlit. Posaďte se."pokyne rukou a kde se vzal, tu se vzal, před námi stál obrovský gauč. Zmateně jsme se posadili a bělovlásek mi stále visel na krku. Následně se před námi objevil stolek a dva hrnky kávy.

"Začnu pěkně od začátku. My jsme organizace zvaná Yoi. Jsou u nás lidé nadaní na magii…“začne vysvětlovat.

"Spíš jen chlapů. Ať se koukám, kam se koukám ženská nikde."nedá mi to a musím si rýpnout.

"No dobrá ženu zde nenajdete. Ale jak už jsem řekl, ti, jenž umí používat magii, nám ji pomáhají udržovat v tajnosti. Kdyby se o ní dozvěděl někdo normální, zneužil by ji. Už aspoň trochu chápete co je naše organizace zač?" Chvíli nad tím přemýšlím. Dávalo by to smysl. Podívám se na okupovatele mého krku který upírá svoje velké zelené oči přímo na mě.

"Slyšel jsi, co říkal?"zeptám se ho.

"Kdo?"zmateně zamrká. Ukážu prstem na toho chlapa, co nám to vysvětloval.

"Kdo to je?" Já se z něho zblázním.

"Já nevím ještě se nepředstavil, ale už s námi nějakou tu dobu mluví."zavrčím. Všichni okolo se dobře baví.

"Nemusíš se bát. Je to dobrý člověk."usměje se.

"Já se ho nebojím."odseknu. Štve mě.

"Takže přeci jen v sobě máš DNA Měsíční kočky. Víš o tom něco?"vloží se do rozhovoru ten červenovlasý. Ta pijavice na mém krku zakroutí hlavou.

"Vím jenom, že jsem pro toho člověka co mě stvořil důležitý. A to stejné cítím i z něho. Taky je pro toho člověka důležitý."ukáže na mě.

"Zajímavé."zabručí.

"Tak ale abychom se teda představili, já jsem Rokuro. Ten červenovlasý je náš doktor Redy. Ten nerudně vypadající mladík, jenž si na Redyho dělá nárok je Hideki. A ten poslední co tu s námi ještě zůstal je Yoshito. Jinak ten druhý co tě přivedl je Kazuki a ten co přivedl tady bělovláska je Kioshi."dokončí představování. Yoshito je právě ten, jenž na mě seděl v mém pokoji a teď se na mě nevině usmívá. Ten bastard.

"Já jsem Tao!"prohlásí bělovlásek. Všichni stočí zvědavé pohledy na mě.

"Minori."procedím skrze zuby. Nechtěl jsem jim to říkat, ale asi by mě donutili. Zvlášť ten červe… ne, ne, ne Redy.