Zvrácené myšlenky

 Byla tam nádherná temně modrá motorka a černé BMW. Různé zbraně od malých nožů až po velké střelné zbraně. Také tam bylo plno peněz rozházené všude po místnosti. Na stěnách vyseli fotky se mnou a s rodiči. A plno dalších věcí bylo naskládaných v prosklených skříních.

„Vítejte, pane Haru.“ozval se příjemný mužský hlas, jakmile jsem vstoupil do místnosti.

„Kdo jsi a kde?“řekl jsem.

„Já jsem umělá inteligence vytvořená vašimi rodiči a nacházím se přímo před vámi v zařízení nazývaném mobilní telefon.“

„Tenhle?“zeptal jsem se a ukázal a dotykový mobil přede mnou.

„Ano přesně ten a buďte tak laskavý a přestaňte na mě ukazovat prstem je to nezdvořilé. Jsem sice jen mobil, ale i tak mě to velice uráží.“poznamenal.

„Promiň. A jak se jmenuješ? Teda máš nějaké jméno? A prosím přestaň mě oslovovat pane. Nejlepší by bylo, kdybys mi tykal a říkal mi prostě Haru.“ošiji se. Z toho oslovení mi vyskočila husí kůže. Ještě k tomu pořád trošku nechápu, jak něco takového může existovat, když to ani ti nejchytřejší vědci nedokázali pořádně vynalézt.

„Dobrá tak tedy Haru. Tvoji rodiče mi říkali Len. Můžeš mě tak také nazývat.“

„Fajn takže Lene mohl bys přestat mluvit tak spisovně? Je to divný.“zašklebil jsem se.

„Obávám se, že to nebude možné. Jsem takhle naprogramován.“

„No to je prostě skvělý.“Povzdechl jsem si a vzal Lena do ruky.

„Takže když dovolíš, zabalím tvoje věci a odjedeme odtud, Jsem tu zavřený už tak dlouho, až mě to tu nebaví a to jsem přece jenom stroj.“odvětil. Najednou se všechny věci jako zázrakem objevili v autě, která jako by snad bylo nafukovací, jinak se to tam prostě nemohlo vejít.

„Tak můžeme jít.“řekl. Rozešel jsem se k východu a auto i motorka se rozjeli za námi.

„To mají taky umělou inteligenci?“zeptal jsem se udiveně.

„Ano. Tvoji rodiče byli geniální.“

„To vidím.“

„Vsadím se, že jsi chytrý po nich.“

„No o tom dost silně pochybuju.“uchechtl, jsem se. Došli jsme až ven a vyrazili domů.

„Tak tady bydlím.“oznámil jsem Lenovi, když jsem auto i s motorku zaparkoval do garáže.

„Haru si to ty?“ozval se Naův hlas.

„Ano.“ Nao se objevil ve dveřích do kuchyně.

„Vy musíte být pan Nao. Velice mě těší, že vás poznávám.“řekl Len.

„Co to…“hlesl Nao a nechápavě ukazoval na mobil.

„No tak. Prosím neukazujte na mě prstem. Copak jsou všichni lidé tak nevychovaní.“rozčiloval se Len. Musel jsem se rozesmát.

„Haru prosím nesměj se. Na téhle situaci není nic směšného.“řekl Len, ale to mě rozesmálo ještě víc.

„Haru co to znamená?“zeptal se Nao.
„Myslím, že Len ti to vysvětlí líp než já. Přece jenom je chytřejší.“

„Děkuji Haru. Takže pane Nao. Já jsem umělá, inteligente vytvořená rodiči Harua a můžete mě nazývat Len. Haru také zdědil auto, přesněji nejlepší BMW jaké jsem kdy viděl, a motorku taktéž s umělou inteligencí. Je vám něco nejasné?“ řekl Len přiměřeně.

„Ne. Všechno je mi celkem jasné. A odpusť si toho pána, když tak Haruovi také neříkáš.“řekl kousavě a otočil se. Skoro jsem viděl jak se mu kouří z hlavy, aby všechno pobral.

„Dobrá tak tedy Nao.“

„To je lepší.“usmál se Nao a podíval se zpět na mě.

„Už jsi jedl?“odvede téma jinam.

„Ne ještě ne.“opětoval jsem mu úsměv a došel do kuchyně. Na stole ležela na sladko uvařená rýže.

„Dej si.“řekl Nao a posadil se.

„Děkuji.“také jsem se posadil a pustil se do jídla.

„Copak vy si před jídlem nepopřejete dobré chuti?“podivil se Len a já se zarazil. S ním to teda bude zábava. Ušklíbl jsem se.

„Dobrou chuť Nao.“

„Dobrou chuť Haru.“potom jsme se oba pustili do jídla a Len si spokojeně odfrkl.