Zvrácené myšlenky

Musím se odtud dostat. Nehodlám do toho zatahovat Naa. Ale jak se mám zbavit toho otravného chlápka venku? Pomalu jsem došel ke dveřím a prudce otevřel. Dveře se otevíraly směrem ven a k mýmu štěstí stál Sem hned za nimi a schytal to. Praštil sebou o stěnu a než se stihl vzpamatovat byl jsem pryč. Nejspíš teď volá Naovi že jsem zdrhl. Já mám ty útěky nějak rád. A hlavně od rodiny Hiraboshi. Nejdřív uteču Naovímu strýci a teď i jemu. Ne že bych od Naa utíkal na trvalo. To mě ani nenapadne. Utíkal jsem po ulici a uslyšel, jak za mnou jede auto. Předjelo mě a přibrzdilo. Vystoupil z něho Nao a já jsem mu v plné rychlosti vlítl přímo do náruče. Nestihl jsem to ubrzdit ani se mu vyhnout. Nao mě strčil do auta a opět šlápl na plyn.

„Co si myslíš, že děláš?“zavrčel na mě.

„A co si myslíš, že děláš ty? Nehodlám zůstat zavřený doma.“odsekl jsem.

„To není odpověď.“

„Tys mi taky neodpověděl.“

„Já se ptal první.“řekl Nao a zastavil před kanclem.

„To vadí? Někdy bys mohl odpovědět první ty, i když sem se ptal až druhý.“odfrkl jsem. Nao mě vytáhl z auta a dotáhl až dovnitř do kanceláře. Tam mě hodil na křeslo a šel zvednout zvonící telefon.

„Šéfe, tohle číslo vám volá už podruhé.“řekl nějaký muž.

„Haló?“řekl do telefonu. Chvíli se tvářil jako by právě někdo zemřel, ale potom se jeho tvář zalila vztekem. Tím to, ale nekončilo. Za chvíli z něj vztek přímo čišel. Třískl telefonem o stůl, až ho rozbil.

„Ty…“ukázal na mě. „domů!“ „Ty, ty, ty, ty a ty…“ukázal na pět strašidelně vyhlížejících chlapů „s ním!“

„Hned!“dodal po chvíli. Asi se to už dozvěděl.

„Tss.“odfrkl jsem. Nasupeně jsem vstal a šel ven. Venku jsem jak tvrdý y čekal, než se dostanou do auta. Jsou to chlapy jak hora, ale dostat se do auta jim trvá tak dlouho jako by v té své makovici měli mozek velikosti hrášku. Využil jsem jejich nepozornosti a milostivě jim zdrhl. Utíkal jsem z jedné postraní uličky do druhé až jsem se jim ztratil. Sledoval jsem je, jak se rozhlíží a nemůžou mě najít. Krásnej pohled. Otočil jsem se a pomalým krokem vyrazil bůh ví kam. Došel jsem až k přístavu a uviděl bohužel povědomého muže. Sice jsem ho pět let neviděl, ale vypadá pořád stejně. Až na ty vlasy. Ty mu ještě víc zešedly. Pomalu jsem se plížil pryč od Uragiho Hiraboshiho. Bohužel než jsem stihl zmizet se otočil a zlomyslně se usmál. Za mými zády se objevil nějaký chlap a potom mám úplný okno o tom co se dělo dál. Probudil jsem se, až nevím kde s rukama svázanýma za zády.

„To je skvělý. Uteču od jednoho Hiraboshiho a padnu do zajetí jinýmu. Ta jejich rodina je nějaká divná. Ať jdu kam jdu všude na nějakého narazím.“povzdechl jsem si.

„Jo to je hold naše specialita nenechat tě na pokoji.“ozval se hlas Uragiho.

„Co chceš?“zeptal jsem se lhostejně.

„Co myslíš?“zavrčel.

„Já nevím.“ Mojí specialitou je zase dohánět členy rodiny Hiraboshi k šílenství.

„Ale víš.“

„Ne opravdu nevím. Ta tvoje gorila mě práskla do hlavy tak silně že mám výpadek paměti.“zašklebil jsem se. Trošku se pobavím. Sledovat lidi jak ze mě šílí mě opravdu baví.

„To tak.“odplivl si.

„A jak to můžeš vědět? Máš snad můj mozek?“podíval jsem se do tmy odkud jeho hlas vycházel.

„Ne to nemám.“

„Tak vidíš. V tom případě nemůžeš vědět, jestli si to pamatuju nebo ne.“usmál jsem se. Jak dlouho mu bude trvat, než ztratí trpělivost? Naovi to vždycky trvalo celkem dlouho, ale nakonec jsem stejně vyhrál já.

„Chci tě zabít.“řekl. Asi mu došli argumenty, že mi nevěří, že si nic nepamatuju.

„Hóóó. A to jako proč?“podivil jsem se až přehnaně nahlas.

„Nehodlám ti to znovu vysvětlovat.“

„Prosím. Chci vědět proč mě někdo, jako ty chce zabít.“žadonil jsem.

„Ne.“

„Ale no tak tě prosím.“nedal jsem se. V jeho hlase už jde slyšet netrpělivost.

„Ne. Až se ti vrátí paměť dozvíš se to a hned potom zemřeš. Nechci, abys zemřel a nevěděl důvod.“vyhrkl. Byl vzteky celým bez sebe. Nao doopravdy vydrží víc než on. Možná to bude tím stářím. Já sem ale ještě neskončil.

„Jsi hnusnej. Ale i kdybys mi to znovu vykládal tak bych umřel nudou než bys dořekl to proč si mě nezabil hned, jak mi bylo sedm.“

„Cože? Ty si to celou dobu pamatuješ?“vykřikl.

„Jo. Nejen že na herce jen vypadám. Já bych jím mohl být.“uchcechtl jsem se. Uragi nasupeně odešel. Tak jo teď se odtud musím dostat. Vstal jsem a přeskočil ruce, takže jsem je měl ve předu. Zubama jsem rozvázal provaz. Měl jsem zápěstí dodřené do krve.

„Au.“poznamenal jsem při pohledu na ně. Najednou mi v kapse začal drnčet mobil. To sou idioti. Copak je nenapadlo, že i někdo jako já má mobil? Na obrazovce bylo jméno Hiraboshiho od kterého jsem utekl před tím, než jsem padl do zajetí Uragiho.

„Haló Nao?“řekl jsem do telefonu nevině.

„Kde jsi?“ozval se Naův nasupený hlas.

„Hm. Víš, že ti ani nevím?“

„Jak nevíš? Seš úplně blbej nebo co? Zdrhneš a teď nevíš ani kam?“

„Jak nevím kam. Stěžuj si svýmu milovanému strýčkovi. To on má blbý sklony mě zavřít někam odkud nevidím ven.

„Co si to řekl?“

„Slyšels. Máš pitomí příbuzný. Prosím tě myslíš, že bys mohl být tak laskavej a pomohl mi se dostat ze spárů tvého strýce?“

„Ne.“odsekl rázně Nao.

„Můžeš si za to sám tak se z toho sám taky dostaň.“

„Nao prosím. Přece mě nenecháš u svého strýce. Ste si strašně moc podobní. Bůh ví, co se mi u něj může stát.“řekl jsem svůdně.

„N-n-n-n-n-n…“

„Nemůžeš mluvit japonsky?“

„Ne!“vyhrkl.

„Ne?“otázal jsem se. Co to je do prkna za odpověď?

„Ne. To mu nedovolím. To prostě neudělá. Nikdo jiný kromě mě na tebe nešáhne.“znělo to spíš jako by mluvil sám ze sebou.

„Nao. Nao. Nao. Haló Nao já sem pořád tady.“ K ničemu mi to, ale nebylo. Nao mě dokonale ignoroval a potom to položil. Znovu jsem vytočil jeho číslo.

„Ty blbe! Jak mě vůbec chceš najít když ani já sám nevím kde jsem?“řekl jsem, jakmile mi to zvedl.

„To netuším.“

„Hele tak třeba zkus vyhledat můj mobil.“nabádal jsem ho.

„To je nápad.“

„Ale dělej, než přijdou na to, že mám mobil.“

„Jasně.“řekl zamyšleně. Než položil mobil slyšel jsem ho, jak rozdává pokyny. Jeho hlas konečně zněl, jakoby normálně uvažoval.