Zvrácené myšlenky

 Když jsem se ráno probudil něco v místnosti nádherně vonělo. Nao nesl tác s přiklopeným talířem.

„Už jsi vzhůru? Tady máš snídani.“řekl a položil mi tác na klín. Odklopil jsem pokličku a uviděl banánové lívance s nugátovou polevou a šlehačkou. Nao moc dobře ví, že je to moje nejoblíbenější sladké jídlo. Nejspíš si snaží vyžehlit to, že mě opustil. Podezíravě jsem se na něj kouknul.

„Ale no tak.“ Pořád jsem se na něj díval a užíval si ten pocit, že je v rozpacích.

„No dobře snažím si tě usmířit, a co má být. Choval jsem se jako blbec.“

„Ne. Ty ses choval jako největší idiot.“opravil jsem ho a pustil se do jídla. Nao se na mě kouknul a usmál se. Potom odešel z místnosti a já se najedl. Šel jsem do kuchyně, abych vrátil tác, talíř a pokličku. Nao s někým telefonoval a netvářil se zrovna dvakrát šťastně.

„Nao co se děje?“zeptal jsem se, když položil telefon.

„Nic. Musím teď odejít tak tu počkej.“

„Hej přestaň mě vynechávat. Jsem tvůj milenec tak si zasloužím vědět co se děje. Nenávidím, když odejdeš a já nevím kam ani proč.“

„Haru já…“podíval se na mě se spoustou emocí v očích.

„Prosím Nao. Vem mě sebou.“přistoupil jsem k němu a políbil ho. Chvíli se na mě díval.

„Dobře tak pojď.“souhlasil a otočil se. Věřím mu, že o mě má strach, ale já o něj mám taky strach, když nevím co s ním je. Došli jsme ven a nasedli do auta. Nao šlápl na plyn a vyrazili jsme směrem k jeho kanceláři. Když jsme dojeli vyběhly jsme nahoru a vrazili do místnosti.

„Tak co se přesně děje?“ zeptal se Nao.

„Pane, jde o vašeho strýce.“oznámil mu jeden z mužů.

„A co sním?“

„Víte, objevil se v Japonsku a hledá…“odmlčel se a podíval směrem ke mně. Nao se na mě taky podíval.

„A hledá?“zeptal se.

„Hledá Harua.“oznámil potichu.

„Proč?“vyhrkl Nao a odvrátil ode mě pohled.

„To nevíme. Dozvěděli jsme se o tom od našeho špeha. Říkal, že důvod návštěvy vašeho strýce je Haru Nakayoshi.“ Nic jsem nechápal. Proč by mě hledal Naův strýc? Vždyť ho ani neznám.

„Sene!“zavolal Nao.

„Ano pane?“řekl nějaký muž, který stál nejdál ode mě.

„Odvez Harua domů a hlídej ho tam.“

„Co?“vyprskl jsem.

„Žádné co. Dokud nezjistím, co po tobě strýc chce, zůstaneš doma pod dohledem.“zarazil mé protesty. Zamračil jsem se a odešel. Sen šel za mnou. Dorazili jsme domů a Sen mě zavřel do baráku. Sám zůstal venku a hlídal. Ani trošku se mi to nelíbí. Začal mi zvonit telefon. Zvedl jsem ho a kompletně ztuhl.

„Ahoj Haru. Pamatuješ si na mě? Já jsem strýc Naa, ale ty ses se mnou taky setkal.“ozval se hlas v telefonu. Doopravdy jsem ten hlas znal. Když mi bylo sedm let setkal jsem se se starým mužem. Tenkrát mi zrovna zemřeli rodiče. Ten chlap se přiznal, že to byl on, a že teď jsem na řadě já. Unesl mě se slovy, že mě zabije, až nadejde ten správný čas. U něho jsem byl cvičen k boji na blízko i na dálku. Na boj s meči, dřevěnou holí i s pistolí. Učili mě box, karate, aikido a všelijaká další bojová umění. Řekli mi, že mě chce zabít, až budu vycvičený, aby to neměl tak snadný jako by se snad bavil tím, že mu jeho oběť odporuje co nejvíc. Povedlo se mi utéct, když mi bylo dvacet. Z toho útěku jsem byl tak unavenej, že jsem se nedokázal ubránit bandě těch chlapů, co mě zmlátili. Pak jsem potkal Naa, ale ani v té nejhorší noční můře by mě nenapadlo, že je příbuzný s vrahem mých rodičů.

„Co chceš.“zavrčel jsem.

„Ty se ptáš? Zabít tě. Trvalo mi pět let než jsem tě po tvém útěku našel. Kdo by řekl, že budeš s mým natolik nenáviděným synovcem.“

„Proč mě vůbec chceš zabít? Co ti moje rodiče udělaly, že jsi je zabil a teď toužíš i po mé smrti?“

„Hm. Jak to vysvětlit abys to pochopil i ty. Jednoduše tvoji rodiče u mě pracovali. Byli to jedni z mých nejlepších lidí, proto jste taky žili v takovém komfortu. Když ti bylo šest let zradili mně. Oni mně vlastně nikdy nesloužili. Byli to špehové mého bratra. Když ti bylo šest tak jsem se to dozvěděl. Tvoji rodiče opustili město a skryli se. Našel jsem je rok na to a zabil je. Moji muži zatím zabili mého bratra, protože pracoval proti mně a to jsem nemohl dopustit. Potom jsi zbýval už jen ty. Syn dvou nejlepších mafiánů, který jsem v životě potkal. Věděl jsem, že pokud tě nezabiju, bude to problém, ale nechtěl jsem tě zabít jako malé sedmi leté ufňukané děcko. Ikdyž ty jsi po pravdě ani nebrečel. Chtěl jsem tě vycvičit a zabít tě až potom. Měl bych lepší pocit, že jsem zabil suprově vycvičeného syna manželů Nakayoshi. Jenomže ty jsi utekl a já tě pět let nemohl najít. Ale teď máš smůlu. Už jsem tě našel a nehodlám tě nechat mi znovu utéct.“

„Fajn ale já sem se tě neptal na to, proč si mě nezabil, když mi bylo sedm tak se příště laskavě neobtěžuj vykládat mi něco na, co se tě neptám. Sbohem!“řekl jsem a položil to. Tohle není dobrý. Pokud mě hledal celých těch pět let tak se jen tak nevzdá. Nao se o tom nesmí dozvědět.