Zvrácené myšlenky

NAGI

"Je to kluk!" Přispěchal radostně doktor. Vyskočil jsem ze židle a radostně zavýskl. Ruce jsem vztyčil vítězně nahoru a tvářil se jako král. Pacienti v místnosti se na mě koukali jako na blázna, ale mě to bylo jedno, je to moje dítě a nikoho jiného.

Už jsem si chtěl zatančit vítězný tanec, když mi na rameno dopadla ruka.

"Pane, vaše žena..." nedořekla, přesto jsem věděl co chce říct.

Běžel jsem bez dechu a jak to nejvíc šlo, abych to stihl.

Doběhl jsem na pokoj a rozrazil dveře, rychle se přesunul k posteli, kde ležela moje žena a chytil ji za ruku.

"Nesmíš mě tady nechat.... Neodcházej..." zanikaly mi věty v pláči.

"Šššt, nebreč, vše je tak...  ...jak má" přerývaný dech ji ztěžoval mluvu "splnilo se mi mé největší přání, máme kluka" usměje se a pokusí se mi stisknout ruku silněji. "Bude všechno v pořádku! Musí být! Jako vždy se z toho dostaneš, uvidíš!" zvyšuji hlas a pomalu se dostávám do stavu hysterie.

"Postarej se o něj a vyber jméno, ještě žádné nemá." zavře víčka, povolí stisk mé ruky a přístroje mi začnou říkat, že je mrtvá.

 Sjedu na podlahu.

Někdo mě zvedne a posadí na jednu z židlí v čekárně, ale já nejsem schopen vnímat.

Koukám před sebe a snažím se urovnat zmatek v hlavě, bezúspěšně. Nechám tedy myšlenky rozházené a pokouším se dostat zpátky vlastní psychiku.

Nevím jak dlouho tam sedím,jestli hodinu dvě, možná jen pár minut či taky par dní.

Po nějaké době se prostě zvednu a bezcílně zamířím nemocnicí.

Nakonec dojdu až ke kojeneckému oddělení, kde v poklidu spinká můj syn.

Zavrávorám u dveří vedoucí do pokoje 605, ale na poslední chvíli se chytnu rámu což zapříčiní tomu, abych nespadl.

Zahlédnu malou postýlku a už ani neklopítnu. Skloním se nad ním a zarazím se. Vypadá úplně stejně jako jeho matka. Má stejné tváře i čelo a určitě bude mít i stejné oči.

"Kdybys jen věděl, jak byla tvoje maminka krásná." Povzdechnu si.

Ne!, nesmím na ni myslet! Nostalgie mi teď nepomůže!

Uzavřu všechny špatné myšlenky někam hodně dozadu do hlavy a budu se soustředit jen na syna.

Je tak sladký Když spí... Přiblížím svou ruku k jeho a čekám jeho reakci. Jeden můj prst chytne a zmáčkne ve své miniaturní pacce. Malém se rozteču blahem. "Už jsem se rozhodl, budeš Ai." Usměji se a pohladím ho po hlavičce.

- O 16let, 11měsíců, 27dnů, 8hodin a 54minut později -

"Ai!, pojď už musíme jet!" Křiknu na svého syna a podívám se na hodinky. Třičtvrtě na čtyři. Už meškáme pět minut. Poklepávám nohou do chodníku a nedočkavě se dívám na dveře. "Už jdu! " ozve se a kolem mě proletí stín. Jen slyším zaklapnutí auta a jakmile se otočím, culí se na mě z předního sedadla.

S povzdechem se došourám za ním a nastartuji motor. Potom už je velice jednoduché vyjet z příjezdové cesty a zařadit se mezi ostatní vozidla na silnici.

"Proč se znovu stěhujeme?" Otočí se po chvíli s otázkou. No tak!, přemýšlej trochu. Něco si vymysli! Cokoliv! Pracuje mi mozek na plné obrátky. Už začínám zoufat, když mě to napadne.

"Nechtěl jsem ti to říkat než tam dojedeme, ale když naléháš, tak dobře," povzdechnu si, "je to tvůj narozeninový dárek." Usměji se a po očku sleduji, jak bude reagovat. Vím, že neměl žádné kamarády a co jsem se díval na jeho sešity, s největší pravděpodobností ho šikanovali. Nemohl jsem s tím nic dělat, nevěděl jsem kdo jsou, a protože mi nechtěl nic říct, musel jsem to vyřešit jednoduše. Ignoruji fakt, že tím prochází už dva roky, ale kdybychom se přestěhovali předtím, našel by nás?

"Narozeniny mám, ale až za měsíc?" Nechápavě předloží fakt, který nelze vyvrátit.

"To vím. Chtěl jsem, aby ses tam zabydlel a našel si nějaké kamarády, kteří by šli na oslavu narozenin." Vysvětlím a začínám uvažovat, co udělám s knihou co jsem mu chtěl původně dát.

"Aha." Odvětí inteligentně a stočí pohled zpátky k silnici. Poté ho to přestane bavit, opře si hlavu o sklo a pozoruje krajinu okolo, během pár minut usíná.

Začnu se plně soustředit na řízení, tedy soustředil bych se, kdyby mi stále nenaskakovala tatáž vzpomínka. Ta, která mi už sedmnáct let nedá spát...

"Prosím, jste moje jediná naděje!" řvu jak smyslů zbavený a zoufale se podívám do modrých očí. "Na co to potřebujete?" položil mi jednoduchou otázku. "Na dům, nemáme ho už jak splácet no a proto jsem tady." trpce se ušklíbnu své naivitě. Nikdo, koho jsem požádal, mi nic nedal, leda tak se mi vysmál do tváře. "Jak jste říkal, že se jmenujete?" ptal se dál. Nepátral jsem po tom, na co to chce a odpověděl mu.

"Nagi Rokuro." lehce jsem se usmál.

"Nagi, hezké jméno." zapřede a zavře oči. Také zavřu oči, sklopím hlavu a jen čekám na jeho zápornou odpověď.

"Dobře, půjčím vám je." uslyším a zvednu hlavu.

Nevěřím vlastním uším, on mi vážně něco dá?!

Hned mu začnu horlivě děkovat dokud mě nezastaví.

"Neradujte se předčasně, samozřejmě to budu chtít zpátky." usměje se. V tu chvíli do pokoje vběhne malý blonďatý kluk, který se mu pověsí na krk.

"Tati, tati podívej!" křičí radostně a ukazuje na papír, který máčka v ruce. Muž se na papír podívá a nebezpečně se ušklíbne, hned to však skryje za nadšený výraz.

"Setsu, je to moc krásné, ale já tu mám zrovna jednání tak se ti budu věnovat za chvíli. Co kdybys mezitím vedle v pokoji nakreslil další obrázek." pohladil kluka po vlasech a políbil ho na tvář. Klouček, mohlo mu byt kolem čtyř let, radostně zavýskl a vyběhl ven z pokoje.

"Jako náhradu budu chtít to, co si vaše žena přeje ze všeho nejvíc." ďábelsky se zařehtá.

To, že chce mého syna mi došlo pár dní potom, co mi od něj přišel dopis

Psal, že mi ho odvede až mu bude sedmnáct.

Kéž by ten den nikdy nenastal.

AI

"-vej!" uslyším jako by z velké dálky.

"Vstávej!" znovu a tentokrát hlasitěji. S trhnutím se probudím.

Ještě zmatený se rozhlédnu okolo sebe a spatřím fialový pohled otce.

"Hmm?" protřu si oči a už soustředěný mu začnu věnovat pozornost.

"Už jsme tady." ukáže někam z okna.

Otočím se tím směrem a spatřím větší dvoupatrový domek, který se na mě šklebí, jako bych byl idiot.

Podívám se na to s menším odporem. Ne, že bych se nechtěl stěhovat, ale vybalovat všechny krabice? To mě radši zastřelte.

"Můžeš jít. Všechno už máš zařízené, takže si do svého pokoje přesuň tělo a bude to hotové." podívá se na mě táta povzbudivě. Vím, že to myslí dobře, ale ta jeho přehnaná starost mi začíná lézt na nervy.

Před nedávnem mi vlezl do koupelny, když jsem se koupal, a úplně suverénně se mě zeptal, jestli nepotřebuji vydrhnout záda.

Aspoň nemusím vytahovat všechny věci z krabic.

Vyjdu z auta a pomalu se vydám k domu. Jdu opatrně, jako bych se bál narušit okolní atmosféru, i když vím, že je to jen strach z neznámého.

Dům byl velký a na první pohled osamělý.

Jsem zvědav, jestli mi tahle stavba bude někdy připadat jako domov.

Vystoupám po schůdkách vedoucích ke vchodu a nadechnu se.

Stojím na rohožce hlásající už ohrané ‘Vítejte ‘ a pokouším se nachytat odvahu vejít dovnitř.

Chytnu za kliku a velmi jemně ji stisknu směrem dolů.

Otevřu dveře a vejdu dovnitř.