Zvrácené myšlenky

"Já vám ho nedám a tečka!" Řve můj starší bráška.

"Já vám ho prostě dát nemůžu!" Křičí dál.

"Ale no tak, vždyť se o sebe ani sami nedokážete postarat. My sotva uživíme sebe natož vás dva. Tebe si vezme druhá tetička." Pokouší se o úsměv naše teta Dirmen. Chce pohladit mého brášku, ale on uhne a začne zase křičet.

"Sami víte, že to není pravda, protože díky našim rodičům máte majetku na rozdávání. A to ani nemluvím o tom kdyby se vám podařilo nás rozdělit, že? To si myslíte, že jsem tak blbý! Oškubali by jste nás na kost! Za šest let budu plnoletý takže se o něj postarám sám." Zbrunátní vzteky. Stisknu mu ruku, která je blíž u mě.

Nemám rád hádky ani řvaní na tom není lépe, hlavně když ani nevím proč se hádají.

Uklidní se.

"Tak se ho zeptejte kde chce být. Je to spravedlivé a nikdo si nemůže stěžovat." Promluví klidný hlas.

Otočím se za ním a spatřím Kaita, bratrova kamaráda, který si k nám chodí hrát. Je sice o tři roky starší jak bráška, ale mají toho prý hodně společného.

Má bílé vlasy po půli zad a červenou pronikající oči. Bratříček hned kývne a vypadá, že se mu ulevilo.

Tety nejdřív brblají, ale nakonec také souhlasí.

Bratr mě najednou otočí čelem k němu a vážně se mi podívá do očí.

"U koho chceš zůstat Gio? U mě nebo u jedné z tetiček?" Zeptá se mě s úzkostlivým pohledem.

"Co je tohle za otázku? To je snad nad slunce jasné, ne?" Uculím se.

"Tak?" Vyjede ostře jedna z tet.

"Kaito, ony to nechápou." Podívám se na bělovlasého, který to celé sleduje.

"No musím říct, že já to taky nechápu." Usměje se nervózně. Nafouknu tváře. To snad není pravda! S poslední nadějí co mi zbyla se podívám na brášku.

"Ty víš co jsem tím myslel, že?" Zeptám se ho. Kývne a vděčně se usměje.

S 'díky' mě popadne do náruče a malém udusí. Nechám se ukolíbat ke spánku, ze kterého se mi vůbec nechce probouzet.

O šest let později...

"Gio vstávej!" Probudí mě křik zezdola.

Krásné ticho mne však ukolíbá znovu ke spánku.

"Gio! No tak vstávej, přijdeš pozdě!" Zase slyším hluk z kuchyně.

"Jo vždyť už jdu!" Křiknu zpátky a spím dál. Krásný sen, který se mi zdál mi přerušil zase nějaký zvuk.

"Jak dlouho se ještě budeš obléká-?! Co ležíš v posteli?!" Křičí na mě, tentokrát ode dveří. Ospale zamrkám na mračící se siluetu mého bratra.

"Já? Já se oblíkám." Protestuji.

"Aha to vidím a to, to preferuješ v posteli? Navíc jsem si myslel, že k tomu potřebuješ oblečení." Uculí se a odejde.

Slyším jak něco skřípe pak dutá rána a nějaké šplouchání pak znovu usnu. Jsem v teploučku pod peřinkou takže když se ocitnu v ledové vodě, zařvu jak siréna. Okamžitě jsem vzhůru.

"Ty debile! Co to děláš?" Řvu na něj jak smyslů zbavený.

"Co?, já? No budím tě, když to nejde normálně půjde to takhle." Stačí ještě říct než za ním zavřu dveře od pokoje.

Chci si znovu lehnout, ale když se podívám na budík, který ukazuje čtvrt na osm, zatrne ve mě. Nebyl by to takový problém, kdyby jsme nebydleli asi padesát minut od školy. Poslední autobus mi jede za pět minut, abych byl ve škole deset minut po zvonění.

To nemůžu v žádném případě stihnout! Ihned se začnu soukat do černých kalhot a bez zapínání si vezmu červenou košili.

Popadnu tašku, malém se zabiji na schodech, v kuchyni si vezmu jablko a jsem pryč. Utíkám celou cestu na autobus a tak, tak to stihnu.

Mezitím si ještě  nadávám do blbců, že jsem si budík nenastavil hlasitěji. Zapluji na prázdné sedadlo a mezitím co se vydýchávám, si zkouším zapnout košili.

Po desátém pokusu se mi konečně podaří narvat knoflíky tam kde mají být , pohodlněji se usadím a kouknu se ven.

To co je venku mi, ale vůbec nedělá úsměv na rtech. Sněží. Jak jsem utíkal, nevšiml jsem si toho.

No to bude doma zase šrumec, že jdu bez bundy. Zachumlám se aspoň do přínosu tepla a pokouším se nevnímat zimu, která ke mě jde díky špatně těsněným dveří.

"Gio!" Zavolá někdo. Už po hlase poznám Kaita, který se dere řádkou lidí, aby si u mě sednul.

"Ahoj Kaito. Jak se daří?" Pozdravím ho jen co se  přiblíží.

"Dobře, život jde jako na drátkách jen v práci by to mohlo být lepší." Postěžuje si.

"Takže proplouváš životem dobře, to jsem rád." Usměji se na něj.

"Hrozný tohle počasí a vůbec, co to máš na sobě!" Zděsí se po mém shlédnutí.

"No, uniformu." Provinile na něj kouknu.

"To vidím, ale kde máš bundu?" Kouká na mě stále zděšeně.

"V předsíni na věšáku." Uculím se.

"No tam mu je určitě teploučko." Houkne ironicky.

"Že?, já jsem mu říkal, aby zůstal doma. Mohl by nachladnout." Nahodím tragický pohled.

"Nedělej si z toho srandu." Ožene se.

"Jistě, ale ani vážnost mi nepomůže v přenesení mé bundy sem." Kouknu na něj.

"Fajn, tak když jsi jí poručil, aby zůstala doma tak ti nepůjčím svůj kabát." Zašklebí se.

"Moo, ty jsi zlý." Naštvaně se na něj podívám.

"Ber to jako ponaučení." Prohrábne mi vlasy a se stále stejným úsměvem se postaví k otevírajícím dveřím.

Na nic nečekám, zvedám se ze sedačky a snažím se dostat skrz houf lidí tlačící se dovnitř.

Jakmile jsem venku, zavřou se velmi hlučně dveře a autobus odjede.

"Už musím, nestíhám do práce. Odpoledne se stavím. Tak zatím." Mávne rukou a je ten tam. Zhluboka si povzdechnu a šourám se do školy. Když už jdu pozdě proč si to ještě neprodloužit.

Náhle pozemky protne zvonění. Co?! Já tu byl v čas? Rychle zaběhnu dovnitř a po schodech nahoru. Do skříňky se ani neobtěžuji a vletím do třídy jako velká voda, doufajíc, že tam učitel ještě nebude.

Chyba, učitel už seděl za katedrou a snažil se i přes neustávající hluk udělat docházku. Jakmile jsem přišel, nejspíš mu došla trpělivost, protože se na celou třídu rozkřičel jako by jsme mohli za druhou světovou.

Nakonec nám zadá odpoledne po škole s tím, že každý uklidí část školy a až pak bude moct jít domů.

Samozřejmé já jsem musel  vyfasovat sklep, ve kterém se snad neuklízelo věky.

Nějak přetrpím zbytek hodiny a o přestávce si lehnu na lavici s vidinou krátkého šlofíka, ten se však nekoná, neboť se ke mě nahrne celá třída a začne mě obviňovat ze školního trestu.

Pokoušel jsem se jim vysvětlit, že kdyby tolik v hodině neřvali nenaštval by ho můj pozdní příchod, ale marně, všechny proti argumenty byly na moji osobu a všechny jsem vykrýt nedokázal.

Doléhali na mě až do oběda, kdy mi konečně dali pokoj.

Oběd jsem neměl, takže jsem se zašel podívat na střechu.

Sice sněží, ale to mi nebrání v kochání se krásné bílé oblohy.

Strávím tam skoro celou přestávku do té doby než si všimnu, že mi začínají modrat prsty.

To, že tu jsem jenom v košili naprosto ignoruji a dopotácím se dovnitř a zamknu dveře.

Začnu se sunout po schodech a kýchám na celé kolo.

„Dobře, tohle nebyl nejlepší nápad.“ Brblu si pro sebe.

Zbytek vyučování přežiji bez větších problémů i když s kýcháním.

Hned jak zazvoním, zajdu ke školníkovi pro všechny potřebné prostředky na umývání a vrhnu se do sklepa.

Vypadá to tam jako po výbuchu atomové bomby, která zanechala drastické následky.

Vrhnu se na úklid.

Nejdřív vytahám všechny krabice, poté vytřu podlahu, utřu prach, nanosím krabice zpátky a zanesu školníkovi čistící prostředky.

Zajdu si ke skřínce, abych si vzal věci a pohlédnu ven.

Nejdřív zesinám pak zmodrám a nakonec zezelenám, venku je tma jako v pytli.

Nechci jít sám tou tmou, bojím se už i v příšeří.

Prohledám tašku, abych našel mobil. Chci zavolat bráškovi nebo Kaitovi, aby mě vyzvedl někdo z nich, bohužel ho nenajdu.

Musel jsem si ho ráno nechat na stole.

Rychle si zkontroluji jestli mám všechny věci, s kterými jsem přišel do školy, a vyšel do houstnoucí tmy.

Jdu rychle a tiše, aby mě nikdo neslyšel a neviděl.

Na zastávce počkám na autobus a jakmile zastaví, nastoupím.

Sednu si hned za řidiče, nechci dělat problém někomu vzadu, a začnu poťukávat prsty do tašky, kterou mám na kolenou.

Vystoupím na své zastávce a jdu rychle k domu. Sice to mám kus cesty, ale přesto jsem v mírném poklusu, abych tam byl co nejdříve.

Už po cestě se mi začne motat hlava a plést nohy. Asi na mě něco leze.

Výrazně zpomalím a nakonec se snažím ke dveřím vůbec dobelhat.

Zaklepu co to jde. Na to, že je mi na omdlení, budu rád když to vůbec uslyší.

Naštěstí uslyší a ihned po zaklepání otevřou.

Jsou tam oba a oba vypadají, že by mohli za okamžik omdlít. ‚Jaká to ironie.‘

„Kdes byl?! Báli jsme se o tebe!“ začne křičet Kaito, ale jakmile vidí, jak sípu, zmlkne a pomůže mi dovnitř.

„Co ti je? Jsi v pořádku?“ slyším ještě, jak se mě bratr ptá než upadnu do tmy.

Probudím se v měkkém.

Otevřu nejdříve jedno a pak i druhé oko. Hned se mi do nich opře sluneční světlo.

Příjemná změna oproti tmavé noci.

Pomalu se posadím a rozhlédnu se po svém okolí. Jsem ve svém pokoji na posteli a bratr s Kaitem sedí na zemi a spí s hlavou u mě v peřinách.

Najednou sebou škubnou a jako na povel se probudí. Nejdřív se zmateně podívají na sebe a pak na mě, vyskočí na nohy a s výsknutím se mi vrhnou kolem krku.

„Jsi v pořádku? Nic ti není? Je ti dobře?“ navrší na mě spoustu otázek.

Zaškaredím se a nafouknu tváře.

„Jsem v pořádku, ale jestli mě oba budete ještě chvíli mačkat tak nebudu.“ Řeknu jim naoko naštvaně a snažím se je odstrčit.

Ještě chvíli se mě snaží udusit než mě pustí a chytí mě každý za jednu ruku.

„Neděs nás takhle. Víš, že tě milujeme, takže se nás opovaž ještě jednou takhle vyděsit.“ Pronesli zároveň a každý mi dá pusu na tvář z jejich strany.

„Vím, vy moji opatrovníci.“ Zasměji se a společně sejdeme na snídani.