Zvrácené myšlenky

Zase… zase jsem tvrdnul na zemi pod schody a snad po desátý za dnešek drhnul podlahu. Bolela mě kolena od tvrdé země a ruce jsem měl kompletně celé rozmáčené. Mám já tohle za potřebí? No nemám, ale stejně to trpím. Nechápu to. Proč musel být táta tak blbej a vzít si tu fúrii s těmi jejími dvěmi dcerami? No jo, ono t bylo malé a roztomilé, běhalo to za tátou a volalo to tím medovým hláskem „Tati! Tati! Vem nás na koníčka! A tati pohoupej nás! Tatiii…“protočím očima a povzdechnu si. A teď je táta po smrti. A není to on kdo tu tvrdne ale já. Chybí mi. Byl jediný kdo mi rozuměl. Byl důležitou součástí mého života a teď… teď tu není. A já zůstal sám s mou macechou a nevlastními sestrami a dělám jim sluhu. Zajedu si rukou do vlasů a posadím se i s kartáčem v ruce a prohlédnu si čistou podlahu. Rukama si shrnu vlasy z očí a už, už se chci zvednout, že si půjdu dodělat další práci, ale… to by se nemohlo stát to co se stalo.

Kolem, přímo přede mnou, se prošla má drahocenná macecha. A co hůř za sebou zanechávala šlápoty od bláta. Za ní běželi ještě ty její dvě povedené dcerunky. Zřejmě se vrátili ze svého výletu do města a venku lilo jako z konve a oni to co venku našlapali teď nanosili dovnitř. No já myslel, že mě klepne. Zatnu ruce v pěst a kartáč s hlasitou ránou dopadne na zem. „Asshu no co je, co je? Říkala jsem, že to tu bude uklizené, než se vrátíme… a jak vidím opět se ti to nepovedlo… jsi nevděčný syn! Úplně jako tvůj otec.“zavrtěla nad tím macecha nevěřícně hlavou. Věřte nebo ne měl jsem chuť vzít ten kartáč a hodit jí ho do toho jejího škodolibého úsměvu co měla na tváři a říct jí, ať si to tedy udělá sama, když je tak chytrá. To ovšem neudělám. „Víte kdybyste místo toho mě tu komandovat si občas očistila boty, bylo by zde daleko čistěji. A ty vaše dcery jakbysmet.“řeknu a znovu popadnu kartáč. Postavím se a v tu chvíli ji asi o hlavu převyšuji. To ji ovšem nebrání v tom, aby se na mě povýšenecky nepodívala. „Nějak moc si dovoluješ!“zasyčela. Protočím očima a otočím se. Dojdu ke kýblu s vodou a chrstnu ho na zem. Ty tři vypísknou jako by je na nože bral. Tak nějak „omylem“ jsem je nahodil tou vodou taky. A vůbec mě to netrápilo. „Jak teď půjdeme na ples v těch zničených šatech?“zeptaly se svorně. Tázavě jsem povytáhl obočí. Ples? „No nekoukej tak. Princ pořádá ples. Vybere si budoucí královnu.“řekne skoro až pyšně macecha, že i oni byli pozváni. Neubráním se smíchu. „A vy si snad myslíte, že nějaká ta vaše dcerunka má šanci prince, jak se sluší a patří okouzlit?“zeptám se opatrně a dost pobaveně. Tak naštvaným výrazem mě snad v životě nespražila. Ale mě to bylo jedno. „A víte, že se šíří fáma, že je princ na kluky?“zeptám se jich a sleduji výrazy mích sestřiček, které ztuhly a nevěřícně pohlédly na matku. Ta jenom nervózně zavrtěla hlavou. Takže to věděla… hmmm. „To není pravda! Asshu do zítřka ušiješ nové šaty pro děvčata! Ať se blýskají!“rozkáže mi a prudce se otočí a odchází a ty dvě jako věrní psi cupitají za ní. Dopadnu zpět na podlahu, teď do louže vody a zavřu na okamžik oči. Pálily mě únavou a to mám ještě celou noc trávit nad šitím šatů… „Jsem snad švadlena nebo co…“zamumlám si pro sebe. Opět se dám na čtyři a začnu drhnout podlahu.

Když to mám hotové setřu vodu a jdu do svého… pokoje? Ne tak bych to nenazval. Komůrka. Jdu do své komůrky. Po cestě vezmu látky a jehlu, nitě… prostě vše co budu potřebovat. Sednu si na tvrdou dřevěnou postel a pohlédnu ven z okna. Výhled byl přímo na vzdálený zámek. Ať už jsem si to přiznával nebo ne, celkem rád bych se tam podíval i já sám. Ano byl to ples pro děvčata. Jedna z nich bude příští královnou… Ale mě to stejně lákalo. Prince vzrušují a přitahují kluci… tak proč bych to nemohl zkusit? Ale co mě to vlastně vůbec napadá. Král by nikdy nepovolil svatbu jeho syna s nějakým sluhou ve vlastním domě. Nikdy by nedovolil, aby na trůn usedli dva muži. Takže do nemá cenu. Pustím se raději do zpracovávání látky a do šití šatů pro sestry. Jak mám velké ruce jde mi to ze začátku celkem těžko. Naštěstí to nebyli první šaty, které dělám a tak mi to šlo od ruky. Přesto jsem nad tím strávil celou noc a prsty měl rozpíchané od jehly, která se sice nezdála, ale byla opravdu ostrá. Oboje šaty byli růžové, jak mají obě rády, s krajkami a dalšími nesmysli, které jsem nikdy nepochopil, jak se můžou někomu líbit. Mě z toho běhal doslova mráz po zádech. Nechám šaty vyset na věšáku, aby se trochu srovnaly.

Mezitím přišla na řadu snídaně. Sotva jsem stál na nohách a pořád jsem musel lítat. Prostě jsem se snad ani nezastavil. A hlavou mi stále kolovala představa prince. Princ... ach bože jak já bych ho chtěl pro sebe. Vypadl bych odtud a měl klidnější život. Ne s těmi fúriemi tady. Popravdě jsem prince viděl jenom jednou v životě a to ještě když žila maminka a já byl malý. Bylo mi tak 8 let. Ale stejně… doteď si ty jeho očka pamatuju. S povzdechem se vrátím do reality a chystání snídaně, kterou pak musím odnést všem třem do pokojů. „Doufám, že šaty jsou hotové.“pohlédne na mě macecha. Nejraději bych jí tu snídani omlátil o hlavu, přesto se musím přiblble usmívat. „Samozřejmě madam. Jsou hotové, připravené a čekají jen na vaše dcery.“řeknu a položím tác se snídaní, než ve mně převládne ta chuť jí to opravdu na tu hlavu vyklopit. Spokojeně se usmála a vzala si hrnek, zatímco já raději co nejrychleji zmizel než mě stihne zaúkolovat. Potřeboval jsem nutně spánek. Kromě toho… dům byl uklizený. Umytá zem, schody, vymetený prach, pavučiny, kuchyň se leskla… nevím co by ještě chtěla. Všude bylo tak uklizeno, až se mi to nelíbilo. Vyjdu opět dlouhé dřevěné schody, až nahoru kde v kruhovité místnosti věže usednu na postel. Věnuji jeden pohled zámku v dáli a pak se položím na postel a celkem rychle bez nějakých potíží usnu. Byl jsem opravdu vyčerpaný.

Jenomže… můj spánek už kolem 5 hodiny přerušilo pištění sester a křik matky. Zhluboka jsem se nadechl a zvedl se z postele. Promnul jsem si oči a popadl oboje šaty a šel s nimi dolů. Hned se na ně vrhly jako hladové šelmy a začaly by se snad převlíkat na chodbě, kdyby je jejich matka nezarazila rázným přísným pohledem a slovy „Takhle se chovají slečny?“ Já jenom stál a tupě přihlížel jak odchází do svých pokojů, kde se zřejmě převlíkly. I jejich matka se odešla načančat. Jako by jí to snad k něčemu bylo. Ale nekomentuji to. Venku celkem vydatně pršelo. To je taky důvod proč jim musím pomoci do kabátů, aby jim ty šatičky nezmokly a pak už mohou jít. Koukám za nimi jak odjíždějí v kočáře a mě nechávají doma. Samozřejmě že chodba je celá od bláta jak ho sem mé milované sestry naházely. Povzdechnu si mávnu nad tím rukou a jdu se projít ven. Mám přece celou noc, než se vrátí, proč bych s úklidem spěchal? Dojdu ke kašně, která byla zarostlá. Macecha oznámila že je to zbytečnost. Ale stejně jsem sem velice rád chodíval. Přejedu po ní rukou a mírně se usmívám. Byla dělaná pro mámu. Sednu si na její okraj a nastavím tvář dešti. Bylo to příjemné a uklidňující.

Oslňující záře mě však z mého rozjímání vytrhla. Otevřu oči a vidím jak se přímo přede mnou objevil… „Heee?!!!“