Jdi na obsah Jdi na menu

Přepadení + Postavy

2. 4. 2013

 Deiji

 

Ani se nenaději a sedím v křesle naproti nevrle civícího ředitele. "Tak cos provedl?" Zachroptěl.

 "Nic. Jenom jsem se o přestávce zamyslel, nevšiml si profesora a ten to mylně považoval za nekázeň." Odpovídal jsem popravdě.

Naklonil se přes svoje obrovské břicho, které už praskalo ve švech a podíval se na mě svými prasečími oči. Pokus o úsměv skončí jako tenká linka potopená v sádelnatých rtech spojené křečí. Prsty poklepává po stole a prsteny, které jsou uvězněny v zajetí kůže cinkají o sebe při každém pohybu. Udivuji se, že stále jdou vidět.

Propaluje mě pohledem jako by do mě mohl udělat díru a dostat se na druhou stranu místnosti.

"To si myslíš, že ti to uvěřím? Takové jako ty znám. Hrajete si na drsňáky, kteří dokáží všechno a přitom to jsou samé lži." Pokračuje s výslechem.

"Pane řediteli to bych si nikdy nedovolil." Obhajuji se.

"To říkají všichni." Mávne nade mnou rukou.

"Ale u mě je to pravda." Hájím se dál.

Takhle to pokračuje dalších deset minut než mě pustí s týdenním trestem po škole.

Jdu pomalu chodbou kde nikdo není a snažím se prodloužit si volnou chvíli. Je hodina proto jsem rád, že nenarazím na žádného učitele.

Teď když nad tou partou přemýšlím; nevypadají nijak hrozivě i když pár z nich bych se vyhnul obloukem a navíc mi vykali. Vždyť jsou všichni buďto stejně stáří nebo starší, to bych měl spíš vykat já jim.

"Ale, ale kohopak to tu máme?" Uslyším za sebou úlisný hlas, který mě vytrhl z myšlenek. "Co chceš? Teď nemám čas." Odseknu v domnění, že ho to odradí, marně.

"Tss, přece bys nebyl tak zlý." Pokračuje. Otočím se za ním kde uvidím pětičlennou skupinu kluků, kteří vždycky dostanou co chtějí nebo to tak aspoň tvrdí.

"Klidně budu, hlavně abych se tě zbavil." Odbudu ho a vykročím ke třídě.

Nemůžu, mezitím co jsem se s ním vybavoval mě obklíčili.

Všichni kromě hlavního, který je vede, vypadali jako gorily v lidské podobě takže jsem rovnou zavrhl šanci na útěk.

"Měl sis rozmyslet co říkáš. Teď za to zaplatíš." Řekl 'vůdce' a gorily se semkli do menšího kruhu. Takhle jsem stál přímo čelem k hlavnímu, ale žádnou šanci jak utéct.

Pomalu se ke mě přibližoval takovým způsobem, že jsem měl chuť zvracet.

Udělám první co mě napadne, abych se od něho dostal co nejdál. Kopl ho do rozkroku. Se skučením se sesunul na zem.

Nemám čas přemýšlet jestli je v pořádku musím utéct a schovat se. Začnu utíkat. Je mi jedno kam, ale hlavně od něj.

Uslyším za sebou jak řve na své gorily "chyťte ho, nesmí zdrhnout" a pak se už nikam nedostanu, protože mě všichni čtyři drží deset centimetrů ve vzduchu a vedou mě na záchod. Snažím se vytrhnout, marně. Nic nepomáhá.

Dostaneme se k umyvadlům kde mě nešetrně pohodí na zem. Hned po nich přijde jejich rozčilený vůdce.

"Hitomi, Saemo podržte ho obličejem u zdi." Ušklíbne se a dva z poskoků se rozejdou.

Zvedli mě a přimáčkli hlavu na kachličky, ruce drtí nad ní.

Koutkem oka jsem viděl jak se blíží krokem kočky, která vyzrála nad myší a oblízl se.

Zhnusil jsem se pod tím pohledem snaživ se dostat pryč.

Jeho ruka mi začala vytahovat triko nahoru a bloudit po těle.

 Druhá se přesunula k mému klínu a přejížděla po poklopci.

Ztuhl jsem, tohle se mi ani trochu nelíbí.

Začnu sebou házet, ale nepomůže to, nedokáži se pohnout.

Ucítím jeho odporné rty na svém krku, který začne sát a kousat.

Už to nevydržím a rozpláču se.

„Štěňátku se to nelíbí?.“ Zavrní mi do ucha, které následně prohryzne.

„Nech mě! Nech toho!“ začnu řvát když mi začne rozepínat poklopec.

„To by nebyla taková zábava.“ Usměje se mi do ucha a stejně jako krk mi ho prohryzne.

Zařvu, tak rád bych teď byl někde daleko odsud.

Jsem úplně ochromený proto si ani nevšimnu, že jeho ruce zmizeli a sesul jsem se na podlahu.

Pod náporem situace omdlím.

 

 

                     Ishi Taimu

 

Vrátím se na místo se zvoněním a hned se podívám po Deijim, který vypadá duchem nepřítomen. Přijde učitel, kterého okázale ignoruje.

Několikrát ho napomene a když ho neprobudí ani to, okamžitě ho pošle za ředitelem.

Zdá se, že ho to konečně probralo a s povzdechem se zvedne a odkráčí pryč.

Začnu se věnovat ruchu venku.

Učivo, které probíráme znám i pozpátku a tak nepotřebuji dávat pozor. Asi po patnácti minutách se přižene ředitel a vytáhne několik studentů z lavic. Nechtěl bych být v jejich kůži, vypadal dost naštvaně.

Nešel Deiji právě za ním? Co tu teda dělá?

Vyběhnu za nimi na chodbu a oslovím ředitele.

„Pane, smím se zeptat? Vy jste už vše vyřešili s panem Daijim Kúkou?“

Otočí se ke mně a probodne krtčím pohledem.

„Ano. Odešel z kanceláře před pěti minutami. Chcete něco?“ zavrčí a otočí se znova k ostatním, právě se trpce tvářícím spolužákům když kývnu.

Zavolám svým pěti kamarádům, aby okamžitě přišli.

Tohle se mi ani trochu nelíbí.

Za chvíli jsou tu a já je seznamuji se situací.

Všichni vypadají jako by měli každou chvíli omdlít.

Začneme prohledávat školu, ale nikde ho nemůžeme najít.

Už si skoro zoufáme když uslyšíme křik ze záchodů. Nemusíme se na sebe ani dívat a hned jsme u dveří.

Pohled, který se nám naskytne se mi vůbec nelíbí, nikomu z nás.

Dva hromotluci mačkají Deijiho na stěnu a jeden, asi hlavní, se mu snaží dostat do kalhot.

Shitai s Mizu se vrhnou na ty dva a během chvíle je složí na zem.

Začnu se, společně s Hotaruem a Ikim,  prát s dalšími, kteří tomu přihlíželi.

Arashi mezitím zmlátil do bezvědomí toho co obtěžoval Deijiho a shýbl se k němu. Okamžik na to se s ním v náruči zvedl a zamířil pryč. Jak je vidno, omdlel.

Dokončíme to se zbytkem ještě se hýbajících a zamíříme na ošetřovnu.

Jinam by nešel, podle Arashiho výrazu to bude vážné.

Na ošetřovně se v posteli stočený do klubíčka třese Deiji.

Má prohryznuté ucho, pohmožděniny po rukách od goril, které ho mačkali na stěnu a krk celý od krve.

Tohle jim nedaruji. Dovolit si něco takového je vysoce nepřípustné.

Arashi vypadá jako by se chystal někoho zabít a šetrně skoro majetnicky ošetřuje Deijiho krk.

Je vidět, že se třepe vztekem, ale pod Deijiho ošetřováním se zklidní.

„Arashi, za jak dlouho si myslíš, že se vzbudí?“ dotknu se kamarádova ramene. Otočí se na mě s vraždou v očích.

„Někdy za dvě hodiny by měl nabýt vědomí. Omdlel ze strachu a situace, která tam probíhala. Jinak řečeno, byl totálně mimo.“ Zavrčel skrz zuby a znovu se otočil k postavě na posteli.

 

 

Deiji

 

Slyším hlasy. Bolí mě celé tělo, ale nejvíc asi ruce a krk. Zvuky jsou vzdálené a stále se přibližují. Cítím jak mi něco chladného leží na šíjí. Je to příjemné, ničí to tu příšernou bolest. Otevřu oči. První co uvidím je bílá stěna.

Rozhlédnu se a spatřím školní nemocniční pokoj.

Skupinka kluků, kteří se mi ráno představovali se kousek ode mě tiše dohadují.

Posadím se a sundám si to chladivé na mém krku.

Vytřeštím oči na červený kapesník.

To by nebylo nenormální, kdyby měl i předtím červenou barvu, ale jak se zdá byl bílí, než ho teda někdo připlácl na můj krk.

 Hlouček si mě zatím nevšiml tak se pokusím vstát, abych nepozorovaně vypadl.

U pokusu to rovnou zůstane, protože jakmile si stoupnu, okamžitě mířím k zemi.

Skupinka si mě všimne a pomáhají mi udržet se na nohách. Aspoň to si myslím dokud mě nehodí zpátky na postel. „Ležte.“ Poručí mi Iki.

„Ne. Musím na hodinu.“ Odseknu a znovu se škrábu z postele. Hned jsem do ní znova hozený.

 „Žádné takové. Vy si ještě dlouho poležíte a jen bych vám radil zůstat v klidu jinak hrozí, že vás Arashi přiváže.“ Odvětí Tai. Po tomhle už radši znovu nevstávám.

„Fajn, ale jestli mi ještě jednou budeš vykat, skočím z okna.“ Prohodím a ukážu na otevřené okno. Suisei je během mžiku u něj a zavře ho na zámek.

 „To vám nepomůže. Dokážu ho vysklít.“ Pokračuji, když vidím, že si oddechli. Zarazili se, ale po delší době jsme udělali kompromis; já nevystrčím nos z postele nebo okna a oni mi přestanou vykat.

„Pane- teda Deiji, jste v pořádku?“ zeptá se Hotaru.

„J-jo.“ Zalžu, aby věděli, že mi nic není. Otřepu se nad tou vzpomínkou. Tohle mi ještě dlouho nedá spát.

„Nelžete nám tady náhodou?“ zeptá se obezřetně Shitai jako by mi četl myšlenky.

„Nevykáte mi tady náhodou?“ otočím se na něj se stejnou pointou.

„Jsou ti kluci v pořádku?“ odbočím někam jinam, abych nemusel odpovídat. Všichni na mě vyvalí oči jak na blázna.

„Deiji, oni tě málem znásilnili a ty se ptáš jestli jsou v pořádku?!“ vyvádí Iki.

„Jo. Nemůžu?“ zeptám se přihlouple.

 „A nepraštil ses náhodou někde do hlavy?“ začne Arashi.

„Proč?“ pokračuji v pitomých otázkách. Všichni si hlasitě povzdechnou a nechají to být.

„Jste v pořádku aspoň vy?“ vydechnu, když zjistím, že z nich odpověď nedostanu.

„Ano, ale vy-, teda ty nejsi.“ Prohodí Shitai a jde za sestřičkou. Za chvíli se vrátí s plnýma rukama obvazů.

„Na co to je? Vždyť jste říkali, že jste v pořádku.“ Prohlédnu si je.

„Na vás.“ Odtuší Arashi a začne mi obvazovat ruku.

Zčervenám a vytrhnu se mu.

„T-to není zapotřebí! Jsem stoprocentně v pořádku.“ Podrbu se na krku a syknu bolestí jak jsem se dotkl prokousnuté části.

„To vidím.“ Zaironizuje Arashi, přitáhne si moji ruku zpátky a pokračuje s vázáním.

Zaváže mi obě ruce, na které mi ještě něco namaže a krk, který lehce stáhne.

Připadám si jako mumie, jak jsem celý obvázaný a rozhodnu se si to, hned jak přijdu domů, sundat.

Arashi, jako by mi četl myšlenky prohodil, že jestli si to sundám budu synem smrti.

„Já bych to stejně neudělal.“ Povzdechnu si.

„To bych vám nevěřil ani za zlatý prase.“ Prohodí Hotaru a ostatní se začnou smát.

„Pan- Deiji po škole vás přijdeme vyzvednout. Za žádných okolností nevylízejte z postele.“ Otočí se na mě Tai. ‚To vykání jim bude dělat ještě problémy‘, zasměji se v duchu.

„A co když bude hořet?“ zakňučím.

„Tak to je jediný případ kdy je vám dovoleno se hnout z místa.“ Povzdechne si. Se všemi se rozloučím a podívám se z okna, nemůžu se dívat jak odcházejí.

Ne znovu. Stočím se do klubíčka a, i když nejsem unavený, po chvíli upadám do snů.

 

Zdá se mi velmi zvláštní sen, spíš noční můra.

 

Někdo křičí a přehlušuje tak zlomyslný smích, který protíná ticho.

 „Dej mi ho!“ poručí první když se dosměje.

 „Už ho nikdy neuvidíš.“ Zařve žena, která vtrhla dovnitř.

 „Jak…?“ podívá se na ni klečící muž s nadějí v očích.

„Neboj, vše je správně.“ Objala ho.

 Stojící muž mezitím vyčkával, jestli v jejich konverzaci nenajde střípek stopy, po které by se vydal. Nic.

Ušklíbne se, zase někdo křičí…

 

Probudím se. Zase bílá stěna nemocničního pokoje ve škole. Povzdechnu si a stejně jako předtím se pokusím vstát. Podaří se mi udržet se na vratkých nohách, které jako by nechtěli poslouchat.

Vydám se pomalu na záchod. Kéž by nebyl tak daleko. Po pár metrech se chůze zlepší a konečně jdu normálně.  Nechápu co mě mohlo takhle vyčerpat.

Nějak přežiji cestu na toaletu a zpět.

Udiví mě když najdu celou postel, kde jsem ještě před malou chvílí ležel, rozřezanou.

Vyvede mě to z omylu, že je tady bezpečno.

Ucítím za sebou pohyb a bez větších komplikací mu jednu ubalím. No sletím na zem taky díky síle švihu, ale složil jsem ho. Postava v černém plášti, kvůli kterému nevidím obličej a ni tělo, se při dopadu na zem rozpadne. Přesně v té chvíli zazvoní.

Rychle se vyhrabu na nohy a stále otřesen se vrátím do postele. Ještě by mě seřvali, že jsem z ní vylízal. Peřinou zakryji rozřezanou matraci a modlím se, aby si toho nevšimli. Než se stačím na posteli pořádně posadit, už jsou ve dveřích.

‚Takhle vypadají jako ochranka.‘ uchichtnu se v duchu.

„Jsi v pořádku?“ přiběhne ke mně Ari, tak jsem přejmenoval Arashiho.

„Proč bych neměl být?“ usměji se a snažím se posunout peřinu tak, aby zakrývala co nejvíc pořezaných částí postele.

„Třeba proto, že jsi opustil postel?“ koukne na mě Hotaru. Sklopím hlavu. To je pravda, ale já za to nemůžu, ignoruji fakt, že se to dozvěděli.

„Já jsem musel.“ Povzdechnu a zrudnu. To je taková ostuda.

„Je vlastně štěstí, že jste tu nebyl, že?“ pozvedne obočí naoplátku Tai.

Jak to zjistili! To mají rentgenové oči!?

Suisei a Iki se tváří jako by nevěděli o čem mluvíme, za to Ari má v očích napsanou vraždu. Shitai se o to zřejmě nezajímá a myslí si své.

Už mě nebaví tu jen tak ležet, tak vstanu, ustelu a kouknu se z okna.

 

 

Deiji

Deiji

 

Arashi

Arashi

 

Hotaru

Hotaru

 

Ikiru

Ikiru

 

Taimu

Taimu

 

Shitai

Shitai

 

Suisei

Suisei

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář