Zvrácené myšlenky

 „Ty víš, kdo jsme?“zeptá se mě po chvíli. Podívám se na něho a zjistím, že se do mě zavrtává pohledem.

„Jo. Dokážu vidět pravou podobu démonů i andělů, ale ty vypadáš normálně. To že jsi démon mi řekl Tamaki.“vysvětlím mu a hodím hlavou k učiteli.

„Aha. No víš já jsem svou démonskou podobu ještě nikdy nepoužil. Za celých 116 let jsem nepoužil nic ze své démonské moci.“řekne.

„Co? Celých 116 let jsi v podobě člověka?“vyhrknu.

„Jo. Je to zvláštní, ale já tak nějak nedokážu svoji moc používat. Prostě to nejde.“zesmutní. Podívám se níž na jeho hruď. Zřetelně vidím plamen kolem jeho srdce. Usměji se a znovu se mu podívám do očí.

„Neboj, budeš ji moct použít.“

„Yuki, Kohaku nechte si to povídání na přestávku.“napomene nás Tamaki. Oba se ušklíbneme a začneme poslouchat jeho. Rima měla pravdu opravdu je fajn. Budu si s ním rozumět, ale musím si dát pozor, abych si s ním nevytvořil moct pevný vztah. To by totiž bylo moc bolestivé, jakmile by odešel zpět do podsvětí. O přestávce jsem mu dal opsat rozvrh a slíbil, že mu pučím i sešity.

„Jdeš s námi na oběd?“zeptám se ho. Haku se na mě podívá a zamyslí se.

„Klidně, ale oběd nemám.“Povzdechnu si a zavedu ho do školní kantýny, kde zjistím, že nemá peníze. Koupím mu dvě bagety, které si vybral, a společně dojdeme na školní střechu, kam nikdo jiný nechodí. Rima a Kyou už tam jsou.

„No hurá kde jste byly?“zeptá se Rima.

„Kupoval jsem mu oběd.“usměji se a posadím na zem. Haku sedne vedle mě a hladově se pustí do jídla, až se musím smát.

„Klid nikdo ti to nesní.“Haku se na mě podívá a zpomalí.

„Je to vážně dobré.“poznamená. Pustím se do svého oběda, na který Haku kouká dost vyjukaně. V duchu si přeji, aby tady Rima s Kyouem nebyli a já mu to mohl vysvětlit. Naklonil jsem se k němu a zašeptal mu do ucha.

„Vysvětlím ti to po škole. Uvědom si, že skoro všichni lidé o démonech ani andělech nevědí.“Haku kývne, že pochopil a otevře si druhou bagetu. Když zazvoní, seběhneme do třídy a přetrpíme zbytek vyučování. No vlastně Haku vypadá, že se dost baví.

„Yuki!“ozve se ode dveří ze třídy. Stojí tam Rian. Doběhnu k němu.

„Na tady máš klíče od našeho domu. Je to hned ten vedle vašeho. Trvalo mi dost dlouho, než jsem ho získal. Zaveď tam Kohakua a všechno mu prosím tě vysvětli.“řekne a do ruky mi strčí černej klíč s přívěškem draka. Než mu stihnu odpovědět je pryč. Haku dojde ke mně i s mou taškou.

„Co Rian chtěl?“zeptá se.

„Abych tě odvedl domů.“oznámím mu. Jen kývne a tak s Rimou a Kyouem vyrazíme.

„Já vás vlastně ještě nepředstavil. No tak tohle je Rima Haruki a tohle Kyou Hiromi.“představím mu svoje dva nejlepší přátele. S úsměvem jim podá ruku. Rima se s ním pustí do řeči a my se s Kyouem držíme za nimi. Když se s nimi loučíme, Rima na mě mrkne. Zavedu Hakua do domu. Nikdy jsem tady nebyl. Je to tu krásně prostorný a vymalované v příjemných přírodních barvách. Po chvilce hledání najdeme Hakuův pokoj. Sednu si na postel a on ke svému psacímu stolu kde začne prozkoumávat moje sešity, které jsem mu pučit na opsání.

„Tak Haku teď ti vysvětlím, jak to tu chodí.“začnu. Podívá se na mě, že poslouchá. Začnu kecat o tom, jak se má kde chovat, jak to kde chodí a takový ty základní věci. Díky bohu všechno pochopí a posadí se vedle mě na postel. Krapet znejistím, když se nade mnou skloní. Srdce mi začne tlouct jak o závod a chvíli nejsem schopen vůbec ničeho. Až když už je úplně u mě se vzpamatuji a vyskočím z postele.

„Promiň, Vzpomněl jsem si, že jsem bratrovi slíbil, že udělám večeři.“řeknu a vyběhnu z domu. Zalezu do toho našeho a zhluboka oddechuji.

„Děje se něco Yu?“ukáže se v předsíni Midori. Zavrtím hlavou a vyběhnu schody do pokoje.

„Za chvíli přijď, bude večeře.“zavolá za mnou. Zavřu dveře svého pokoje, a jakmile se převleču, sednu na postel. Haku se nejspíš bavil s Rimou o mně. Sakra, sakra, sakra!

„Yu ta večeře.“objeví se ve dveřích Midori. Vzhlédnu k němu. Posadí se ke mně a obejme mě.

„Co se děje Yuki?“zeptá se. Vždycky se o mě staral. Už od mých šesti let kdy zemřeli naši rodiče a žili jsme s babičkou. Ta zemřela, když mě bylo 13 a Midorimu 15. Od té doby žijeme sami. Teda dohlíželi na nás lidé ze sociálky, ale od března kdy bylo bratrovi 18 už dohled nemáme, jen nám chodí peníze.

„To kvůli Hakuovi. Je to démon.“vysvětlím mu. Okamžitě pochopí. Midori je jediný člověk který o mé moci ví.

„Tak pojď na večeři.“řekne a zvedne se. Pak mě vytáhne na nohy a odvede do kuchyně. Máme zapečené brambory. Mlsně se olíznu a pustím se do jídla. Brácha má na starosti večeře a já snídaně s obědy takže jsem Hakuovi vlastně lhal. Já jsem, ale musel odejít. Po večeři se odeberu do pokoje a chci se pustit do úkolu, co jsme dostali v psychologii, ale dojde mi, že jsem sešit pučil Hakuovi. S povzdechem si nachystám věci na zítřek, vezmu si knížku „Na křídlech stříbrných snů“ a natáhnu se s ní na postel. Ani nevím, kdy usnu, ale vzbudí mě drnčení budíku. Otráveně ho zaklapnu a jdu k bráchovi.

„Midori.“

„Přijdeš pozdě do školy a já ti to žehlit nebudu.“zavrčím mu do ucha. Dneska se rozhodnu mu ukrást peřinu, což se mi málem nepovede, protože se jí nechce jen tak vzdát.

„Yu vrať mi ji.“zabručí ospale.

„Kdy jsi šel zase spát?“zeptám se ho, když vidím jeho obrovské kruhy pod očima. Midori se zamyslí.

„V 6.“vzpomene si.

„To je skvělí to bylo před hodinou.“

„Yuki dneska mě omluv nikam nejdu.“padne zpátky na postel a neřeší ani tu peřinu. Chci mu něco odseknout, ale on mezitím znovu usnul. S povzdechem přes něho hodím peřinu a jdu na snídani. Na stole mu nechám čerstvě upečený chleba a lísteček ať si na něj něco najde v ledničce, a že oběd tam má taky. Vyjdu z baráku a narazím na Hakua.

„Dobré ráno.“pozdravím s úsměvem.

„Dobré. Právě jsem šel pro tebe.“

„Tak pojďte a neprohlížejte se jako byste se viděli poprvé.“zavolá na nás Rian když chvíli jen stojíme.

„Tak promiň, ale já Hakua v uniformě školy vidím poprvé.“vymluvím se. Rian se na něho vyčítavě podívá.

„Jakto že Yuki ti může říkat Haku a já ne?“zeptá se dotčeně.

„Hmmm? Nevím.“vyplázne na něho jazyk. Vážně to musí být dobří přátelé. Vycházejí spolu suprově.

„Nad čím dumáš Yuki?“objeví se přede mnou Rianův obličej.

„Nad nesmrtelností chrousta.“odseknu. Ani nevím, proč jsem popuzený.

„Tak to ti můžu říct, že chroust rozhodně nesmrtelný není. Když jsme byli s Kohakuem malí tak jsme si s chroustem hráli a moc dlouho to teda nepřežil.“ujistí mě se smíchem v hlase. Haku se nad tou vzpomínkou rozesměje. Zrychlím krok a nezastavím se ani u Kyoua který stojí před školou. Ve třídě sednu na místo a úplně ignoruji okolí. Nevšimnu si dokonce ani Hakua který se posadil vedle mě. Tak strašně moc mě štve, že nemůžu být s ním.

„Kohaku ty jsi tak krásný jako bys spadl z nebe.“zaslechnu jednu holku od nás ze třídy, která včera nebyla ve škole. Zvědavě se otočím na Hakua abych viděl, jak zareaguje. Zatváří se naprosto vážně a řekne.

„Z nebe jsem rozhodně nespadl, zato jsem se vyhrabal z pekla.“ Vyprsknu smíchy a holka nechápavě zamrká. Potom se otočí na podpatku a odejde.

„Yuki můžeš mi říct co je tu tak směšný?“ozve se Rian, kterého máme úplně poprvé. Nejsem schopný mu odpovědět. Haku mě uklidní tím způsobem, že se ke mně přiblíží a zakousne do krku. Úplně ztuhnu a jen zahlédnu nenávistné pohledy všech ve třídě. Jakmile mě Haku pustí, zvednu se a vyběhnu ze třídy na záchod. Tam si opláchnu obličej ledovou vodou, abych se vzpamatoval. Na krku mi naskočila fialová skvrna, jak se Haku silně přisál. Vrátím se před třídu a začnu přesvědčovat sám sebe, abych šel dovnitř. Nepovede se mi to do doby, než někdo otevře dveře a vtáhne mě dovnitř a na místo. Byl to Haku a spokojeně si začal prohlížet, co mi udělal na krku. Uraženě se zamračím a zakryji si krk rukou. Rian odněkud vytáhne modro-stříbrný šátek a podá mi ho. Obvážu si jím krk a poděkuji. Rian pobaveně protočí oči a vrátí se k učení. Když máme jít na oběd, Haku mě odtáhne ne záchody a zavře nás do kabinky.

„Proč jsi včera utekl?“zeptá se mě s pohledem upřeným do mých očí.

„Vždyť jsem ti říkal, že musím jít dělat večeři.“Haku se nade mě nakloní.

„Nelži mi Yuki. Včera jsem se bavil s Midorim a ten říkal, že večeře dělá on.“zavrčel. Ten hajzl Midori. Až se vrátím domů tak mu to spočítám.

„Haku nech mě prosím.“

„Ne až mi řekneš, proč jsi odešel.“zatlačí mě zpátky.

„Já nemůžu Haku. Nemůžu být s tebou.“řeknu smutně.

„Proč ne?“zeptá se a přiblíží ke mně.

„Prostě ne.“odseknu. Haku mě políbí a povolí. Využiji toho, prosmeknu se kolem něho a vyběhnu pryč. Ve třídě si vezmu věci a rozběhnu se domů. Ve dveřích mě přivítá Midori. Jen kolem něho se slzami v očích proběhnu a zavřu se v pokoji.

„Yu co se děje?“zaklepe mi na dveře.

„Nech mě, za všechno můžeš ty. Všechno si Hakuovi řekl.“vzlyknu. Chvíli je ticho.

„Promiň, jen jsem si myslel, že by to měl vědět, jak to u nás chodí.“řekne. Neotevřu mu a tak odejde. Nevylezu ani na večeři a ani ráno nejdu do školy. Midori mi slíbí, že mě omluví. Je pátek a pak víkend. Jen doufám, že se ke mně nezačne dobývat Haku. Jakmile je čas na oběd seběhnu dolů, sním zbytek brambor a naberu si zásoby jídla do pokoje. Když se vrátí bratr, neotevřu a ani neodpovím. Celou sobotu nevystrčím nos z pokoje. Jen když se dívám z okna tak vidím Hakua jak chodí před domem sám, s Rianem nebo s Midorim. Jednou se tam objevil i neznámí démon podobný Hakuovi a spolu s ním v oblaku dýmu zmizel. Znovu se před domem objevil až v neděli. Za celý víkend nic nepodniknul. Až v pondělí ráno když jsem vycházel z baráku do školy, mě chňapl a odtáhl k sobě domů a do pokoje, kde mě pohodil na postel a zamknul.

„Tak a teď tě nepustím ven, dokud mi neřekneš, proč se mnou nechceš být.“

„Není to tak, že bych nechtěl!“vyletí ze mě. Chytnu se za pusu. Haku pozvedne obočí.

„Tak jak to teda je?“zeptá se.

„Já s tebou nemůžu být.“řeknu odhodlaně a snažím se potlačit smutek, který pociťuji.

„Máš se mnou snad nějaký problém?“

„S tebou tak úplně ne.“snažím se všelijak vyhnout tomu, abych mu řekl, jak to cítím, ale asi se mi to nepovede.

„Tak s čím?“

„Problém je v tom, že si démon a hlavně ten, že si syn Satana.“vyhrknu ani se nestačím zarazit.

„A v čem je problém?“posadí se ke mně na postel.

„Mám strach, že ať se tvůj otec rozhodne jakkoliv tak ty mi odejdeš zpátky do podsvětí a mě necháš samotného.“řeknu mu a rozbrečím se.

„To bych ti neudělal Yuki. Líbíš se mi od první chvíle, kdy jsem tě uviděl. Klidně bych se zřekl toho být démonem, abych mohl zůstat s tebou. Věř mi.“řekne. Zvednu hlavu a podívám se na něho. Na očích mu poznám, že to myslí úplně vážně. Přiblížím se k němu a políbím ho. Zmateně se na mě podívá.

„Jestli mě opustíš tak tě z toho pekla vytáhnu a vykopu tě do nebe k andělům na převýchovu, je ti to jasné?“zašeptám mu do ucha.

„Tak to asi nemám na výběr než s tebou zůstat.“usměje se a oplatí mi můj polibek. Jenomže tenhle je delší a hloubší.